Leden 2012

Na doživotí

1. ledna 2012 v 22:46
Tak, opět se rok s rokem sešel a opět je tu památný den, první lednový.
Zase jsem vařila čočkovou polívku, zase jsem koukala na NOVOROČNÍ PROJEV, i když si každý rok v tento den říkám, že příště to už neudělám.
Mnohem důležitější však je, co tomuto dni předcházelo. Jedenatřicátý prosinec jsem vždy nesnášela. Nechápala jsem, proč ponocovat, proč prostě jen nejít spát, ráno se neprobudit a říct si "tak je za mnou další rok".
Chci tu zavzpomínat na jeden takový Silvestr, který byl pár let po začátku nového století. Byla jsem přijata na vysokou školu a protože jsem nechtěla bydlet přes svůj pokročilý (devatenáctiletý) život s rodiči, rozhodla jsem se bydlet v jednom domě společně s pěti chlapama. Ano, byla jsem tam jediná ženská. Pánům stačila jediná věta "Jak to chceš?" na celý den legrace (to jsem tehdy pronesla při rozměňování peněz a pánové mi to snad nikdy nezapomenou). Dům to byl mého tehdejšího přítele, zdědil ho po babičce. Bylo to tam staré a zatuchlé, ale mělo to jistou romantiku. Každý jsme tam měli svůj pokoj a dělili se o výdaje, nakupovali do společné lednice (pokud jsme si v té lednici chtěli uchovat vlastní potraviny, musely být označeny štítkem se jménem vlastníka, takže to v naší lednici bylo samé "Lukáš, NEBRAT!" a "Robert, HNÁTY PRYČ!!!"), ale bylo nám dobře.
Zpočátku jsme válčili, ale pak se z nás stali nejlepší kamarádi.
Nikdy jsme nebyli schopní se dohodnout, kdo bude vynášet odpadky, kdo bude kdy uklízet atd atd, takže jsme zavedli jednoduché pravidlo - stříhání. "Raz, dva, tři!" Nadchlo mě to tolik, že když se s manželem nemůžeme dohodnout, stříháme si taky, docela jsem se tehdy divila, že na to přistoupili, protože nápad to byl můj.

Tehdá, v té době již docela dávné, jsem se rozhdola tento den ignorovat. Chlapi mi však přichystali překvápko. Asi když viděli ten můj výraz, můj pohled na tento den a když slyšeli mé plány na tento den, darovali mi poukaz na SPONTÁNNÍ ZÁŽITEK, další poukaz na HRANÍ SVLÍKACÍ FLAŠKY, a poslední na LIBOVOLNÉ MENU OD MISTRŮ PROFESIONÁLŮ.
Ještě je mám schované. Ten den byl opravdu nezapomenutelný. Pod tím prvním se skrývalo to, že jsme každý napsali nějakou větu na papírek. Mohla být sprostá, mohla obsahovat legendární hlášky i jména politiků. Pak jsme si každý jeden papírek vylosovali a tu větu nahlas (opravdu nahlas) zařvali ze střechy toho domu. (efekt: sousedé vylézali a ptali se, kdo tady tak řve, jenže my jsme stáli na střeše, čili nás neviděli)
Druhý bod netřeba komentovat, naštěstí nás to tehdy přestalo bavit, protože to pořád padalo na jednoho spolubydlícího, který se z toho vždycky nějak vytáhl, například si svlíkl prstýnek, hodinky, řetízek, ponožku,... a pak už to vůůůbec nebylo zajímavé. Bod třetí byl nejlepší. Měla jsem rozhodnout, co budou chlapi vařit. Vybrala jsem jim tehdy samé šílené věci z kuchařky, takové to typu "Hovězí plátek s pomerančovým sirupem a skořicí na víně s rýží na vídeňský způsob" , z čehož polovina věcí nebyla k sehnání a druhou polovinu jsme si finančně nemohli dovolit, tak to kluci všemožně nahrazovali, hrozně jsme se u toho nasmáli, tak moc, že si to pamatuju i dnes.

No a včera jsem hodlala ten den opět ignorovat. Teda ne úplně, jasně, že bych si s mužem přiťukla atd, ale chtěla jsem být hezky v klidu doma. Jenže, jako již tradičně, přišli J a M, jako již tradičně přišli bez pozvání. M měla na sobě cosi šíleného, byla namalovaná jako lehká holka a měla natočené vlasy. Když jsem se jí zeptala, proč se tak vyparádila, tak řekla, že má na dnešek velké plány a že spoléhá, že k nám někdo dojde a tím někým myslela hezkého muže. Tak jsem jí vysvětlila situaci.
Jenže pak se stal zázrak a zazvonili... ti chlapci, co jsem o nich psala výše. Neviděli jsme se dlouho, vlastně od doby, co jsem se rozešla s tím jedním a přestěhovala se za osudovým mužem, se kterým hodlám dlít do smrti.
Chlapy jsem pozvala dál, což bylo něco pro M, začala se před nima natřásat.
Každopádmě mi včera udělali obrovskou radost, docela jsem i litovala, že jsem tam od nich tehdy vypadla a šla bydlet tam, kde bydlím teď.
Chlapi obdivovali náš dům (moc teda nechápu co) a nejvíc rozruchu vzbudila naše svatební fotka na zdi. Je to fotka, kterou vyfotil manželův kamarád, fotograf, v den naší svatby. Jsem na ní já, mám na sobě džíny (v těch jsem se nevdávala), a ruce spoutané pouty mám dané přímo před prsama, abych je měla zakrytý. Za mnou stojí můj muž a má v ruce ceduli "NA DOŽIVOTÍ" a oba máme výrazy, jako bychom byli odsouzení. Né že bych nějak ulítávala na aktech, ale tohle byl takový spontánní nápad, který nás napadl, když jsme s mužem jeli vyzvednout toho fotografa a měla to být spíš taková sranda, takové memento. Fotograf nám tu fotku později daroval zarámovanou pomalu v životní velikosti (tak velkou ne, ale velká je dost) a my si ji vystavili v obýváku. Od té doby strhává pozornost všech lidí, co k nám kdy přijdou. Měla to být spíš taková recese, říkali jsme si, že tu fotku sundáme, ale když jsme včera viděli reakci kluků, tak nás to ještě víc ujistilo, že tu fotku tam musíme nechat. Zatím se jí všichni smáli, pouze manželova matka ji odsudila slovy "myslela jsem, že jste dva dospělí lidé, ale vidím, že jste pouze dva zastydlí puberťáci. U tebe se to dalo čekat, tobě je pětadvacet, ale tobě, synu, tobě bude čtyřicet!" , čemuž jsem se zase šíleně smála já (a muž teda taky).

Pak už se to chýlilo k půlnoci, víno teklo proudem, pak už chlapi museli jít, museli se vrátit k těm svým ženštinám (pouze k ženštinám, rodinu z nich mám pouze já) a mně bylo zase smutno.

Tak jsem si tu zavzpomínala na včerejšek i na časy dávné a mohu tedy odejít.
Bylo to tehdá krásné!