Kvá, kvá, kvá...

3. listopadu 2011 v 20:14
Sedím v obývacím pokoji, na naší velké černé sedačce (ta černá byl dobrý tah, aspoň na ní nejsou vidět fleky způsobené tvořivostí našich dětí), na stehnech mám laptop a píšu tady nějaký kraviny, například tento článek.

Zítra to bude náročné, do našeho podniku dojede delegace Francouzů a já tedy budu muset kecat ve francouzštině. No, nevím, nevím... Ten jazyk jsem dělala 4 roky na gymplu, nějakým zázrakem jsem z něj i odmaturovala, ale že bych dokázala breptat nějakou dobu na nějaké úrovni na nějaké téma... ???

Takže zpátky k černé sedačce. Stala se, během doby mé blogové absence, taková zajímavá věc. No, zajímavá...ošemetná, nepříjemná, divná, trapná, ...Vlastně nevím, jak to nazvat. Prostě jsem byla pozvána do školy (tentokrát ne v roli žáka, ale v roli zákonného zástupce) a tam musela vyslechnout nějaké kecy. Nejdříve mi dcera mého muže, která je teda nyní v jeho péči, dala takový malinký dopis. Bylo na něm moje jméno, tak jsem to rychle otevřela a četla. Bylo tam cosi jako "dojděte zejtra do školy, budu tady na vás čekat, dojděte nejlíp v půl třetí. Potvrďte."
Tak jsem se zeptala dítěte, s čím asi tak bych mohla počítat (co může být tak vážného, že mi to posílá učitelka 6-letého dítěte???!) a dostalo se mi odpovědi, že jako asi tak to, že v hodině dost kecá a paní učitelka ji často napomíná. Tak jsem jí řekla, aby nekecala. A šla jsem další den v půl třetí do školy. Dojdu tam, najdu příslušnou třídu a učitelku a poslouchám asi půlhodinový monolog o hyperaktivním dítěti, které mimochodem ani není moje, takže bych tam teda asi jako ani neměla být já, ale její matka nebo otec. Poslouchám ty kecy o nesoustředěnosti dítěte, kecání v hodině, kývu hlavou a... ta ženská mi dá něco do ruky. Tak se podívám, co že to je. Je to papír, jakási žádanka o vyšetření u nějakého psychologa (nebo u koho) a ona k tomu mele cosi ve smyslu, že to té malé žačce doporučuje. A já na to cosi jako, zda je to nutné, a ona zase že né, že je to jen doporučení, abych věděla, na čem jsem. Tak jsem jí řekla, že to, že s dětma je to těžký, vím i bez nějakýho paíru z poradny a že by to pro to dítě bylo ponižující a kdesi cosi, prostě všechny argumenty, co mě zrovna napadly, hlavně aby nebylo nutné tam jít.
Doma jsem tu žádanku hodila do koše a ani ji neroztrhala a nějakou nešťastnou náhodou ji objevil muž, tak se mě zeptal, proč to je v koši a kde jsem k tomu došla atd... Tak jsem se rozkecala na to téma "Já, děti a psycholog" (tzn. "Proč, sakra, tahat malý dítě na nějakou kliniku? Akorát jí tam dojdou na nějakou dislexii a ona z toho bude celej školní život těžit, bude dostávat lehčí testy a za to ji budou všichni nenávidět! Bude to outsider!").
Muž nakonec řekl, že to teda zatím necháme být a pak, pokud se to bude zhoršovat, tak to nějak vyřešíme. Jsem ráda, že to tak bere a že se neřídí amrickým stylem "každý máme svého cvokaře".

Takže tak.

To jsem považovala za nutné tady zaznamenat. Zaznamenala jsem, takže můžu jít.


Večernice
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 5:06 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

2 dorian-gray dorian-gray | 16. ledna 2012 v 22:14 | Reagovat

dobré, úplně vidím tu padesátiletou učitelku se špičatýma prsama a brejlema na špičce nosu jak vám s ukazovátkem v ruce říká co by to dítě mělo dělat atd..., jo a drdol, má na hlavě velkej drdol šedivějících vlasů, jak já nesnáším tenhle typ lidí, úplně mně to rozčiluje!!! Jo a psychouši (jak říkáme psychologům) jsou taky pěkní magoři, znám jednoho a je to alkoholik a narkoman a kromě toho strašně na ženský.

Saluti cordiali!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama