Březen 2011

Allez venez!

31. března 2011 v 20:24
Zdravím pozůstalé!

Takže jsem tu dlouho nebyla. Za tu dobu se stala spousta věcí.
Jako např.: (Co to bylo za den?... Aha, asi čtvrtek minulý týden) Takže ve čtvrtek jsem se dozvěděla, že do tý naší úžasný soutěže, o jejíž úžasnosti se dá pochybovat, se musí udělat projekt. Se musí. Já teda věděla, že se musí udělat, ale jaksi mi bylo řečeno, že do pátku 1. dubna a jaksi se o týden posunula uzávěrka. Super. Tak jsem celou noc (spala jsem jen chvíli) psala o věcech, které mě absolutně nezajímají, ale musím předstírat, že mě zajímají, jinak bych to nevyhrála. Taky že to nevyhraju, proč asi? Protože nás tam jde padesát.

Takže jsem v pátek dolítla na poslední chvíli odevzdat ten projekt. Trapně mi bylo jen jednou za tu cjvíli, co jsem tam s tím byla (to je podezřelé!). Bylo to ve chvíli, kdy se ten člověk podíval na prezentaci, která k tomu byla jako příloha a protože se tam vždycky uloží datum poslední změny a v mém případě tam byla ranní hodina tohoto dne, tak se na mě podíval trochu... asi takhle: udiveně, vyjeveně, jako učitel na žačku, která opsala úkol, jako... domyslete se jak.

Dál se o tom nechci rozepisovat, nechci si tu práci tahat domů... Další věc: děsím se toho, co jsem se dozvěděla v sobotu. J a M (ti s webkamerou) se k nám pozvali na velikonoční pondělí. To bude řachanda.
Určitě se zase pohádají. Hádají se všude a je jim jedno, že je u toho někdo vidí (někdo = celé město).
Bedřich jim chtěl říct (v rychlosti si vymyslel), že budeme na horách, ale pak mu došlo, že koncem dubna... no, že to není moc pravděpodobné. A navíc by určitě chtěli jet s námi. Přemýšlela jsem, co vymyslet, aby k nám nepřišli, ale nemám fantazii, takže se můžete těšit na další hádku J a M (tak na 99%). Hádají se všude. Třeba i na sjezdovce. Prostě se uprostřed svahu hádají. Když u nás byli v prosinci (myslí si, že jsme jejich nejlepší přátelé, takže za námi z Německa neustále jezdí), měli polámené auto. J ho zavezl do servisu a zajistil jim lístky na autobus do Dojčlandu. Řekl nám tohle: "Pojedeme tam se Student agency." (student agency). M ho seřvala, aby nepaskřivil angličtinu, ten krásný jazyk, a vysvětlila mu, že se to čte Sťjůdnt edžensi. J řekl, že je to docela i jedno, že je podstatné, že mají lístky. M tvrdila, že ne. Že bychom si třeba mohli myslet, že jedou s jinou společností a mohla by vzniknout řada nedorozumění. Kvůli této věci (dvě slova) se hádali celý večer.

Záležitost z dávna, nevím, co to bylo za den, ale byl to víkend v tomhle měsíci:

Gita je mladá (co to píšu za voloviny? je starší než já!) učitelka. Je to sestřenice Bedřicha. Je z Plzně. Bedřich tam u nich nějakej čas pobýval, páč si našel střední s intrem a chtěl prostě děéééésně do Plzně a tak bydlel u nich. S Gitou vyrostl a zůstali kamarády do dneška. Gita s ním žila i v Itálii, kam ji vytáhl. No, ale to není podstata věci. Gita je učitelka italštiny a když chtěla dříve Bedřichovi udělat radost, tak ho nechala, aby opravoval písemky. No a nyní se po letech rozhodla mu zase prokázat tu čest a přinesla mu stoh italských diktátů. Řekla, že si zajde do města na nákupy a aby tam Bedřich JEN podtrhal chyby, a ona že si to pak oznámkuje. Bedřich měl děsnou radost, že může jen tak čmárat tužkou po papíře (ani nevím, jestli ta radost byla opravdová, nebo ne. Zeptal se totiž, zda už na to není moc starej). A tak jedno odpoledne o víkendu šťastně čmáral a breptal si u toho: "Nováku, ty blbče, máš tam už třikrát stejnou chybu! fakt to neumíš! nauč se to!...Ježíšmarjá, ty děcka pro to nemají žádnej cit...jak todle někdo může napsat?!?"
Pak přišla Gita, v každé ruce tak dvacet igelitek plných nového oblečení (za tohle ji Bedřich vždycky hrozně nesnášel, pořád mu kupovala, a furt kupuje kravaty) a každému věnovala jednu igelitku. Za obsah jsme poděkovali a Gita mávla rukou a řekla, že to bylo ve výprodeji a že jim to tam přece nemohla nechat. ( Upřesnění: Gita nezná naše velikosti, myslí si, že já a ona máme stejnou velikost, takže mi vždycky něco koupí, jenže rozdíl mezi mnou a ní je ten, že já na hrudi nenosím slušivé čtyřky jako ona! Takže většinu triček, které mi tak velkoryse věnovala, bych kolem sebe obmotala pětkrát! Nevadí, stejně děkuji).
Gita si prolistovala ty písemky a zeptala se (spíš zařvala): "Je tam vůbec nějaká jednička?!" a Bedřich řekl, že přece nebude dávat jedničky, když je tam chyba. "Vždyť jsem tě prosila, abys to jen začáral a že si to oznámkuju, ježíšmarjá, co jim teď řeknu!" řvala a v ruce držela ty opravený písemky, chodila po obýváku a držela se za hlavu. "No, prostě jim řekneš, aby se koukali učit, no..." řekl Bedřich. "A co je jako tohle? Heh! Co to je??? To ti nepsala propiska, nebo co?!" ptala se Gita, když si na každé písemce všimla takovýho škrtance. "To je můj učitelskej podpis." dodal Bedřich.
"Aha, tvůj učitelskej podpis? dovol, abych se zasmála! Kolik lidí jsi kdy něco naučil, že si říkáš učitel?" rozeřvala se Gita. "Mě jsi nenaučil ani řídit auto, musela jsem si zaplatit autoškolu!" připomněla mu x let starou skutečnost. "No to mi ani nepřipomínej! Tam jsi poznala toho vožralu... Prosím tě, vůbec mi o autoškole nemluv. Kdybych tehdy nezasáhl, tak bys s ním klidně byla do teď! Určitě by tě naučil taky chlastat! Vždyť ten řidičák dělal aspoň třikrát!" vzpomínal na starý zážitky. "No, taky jsem kvůli tobě byla vždycky všude za blbce! Myslel sis, že když jsi starší, že jsi můj táta, nebo co?! Si vzpomeň, vždycky jsme se potkali ve dveřích na dýze. Já šla dom a tys přicházel." vyčítala Gita "A když mi nedejbůh někdo sáhl v osmnácti na zadek, tak ses mohl zbláznit, co? Tys na mě žárlil! Je mi to jasný!"
"Na co bych asi žárlil? To jsem mohl rovnou žárlit na ruměnici pospolnou!" neváhal ji urazit Bedřich. Oni si vždycky tak zanadávají... "Tsss! Radši mi řekni, co s těma písemkama! Není tam ani jedna jednička! Tady... dvě dvojky, pár trojek a zbytek čtyrky a baně! Ne... já už vím, co. Ty tam půjdeš se mnou a řekneme, že jsi to opravil ty a omluvíš se jim a já jim ten diktát dám znova, jo?" navrhovala.
"Ty a víš co!? Řekneme jim, že jsem ten... no praktikant! Že studuju a jako, že se to potřebuju naučit opravovat..." navrhoval další nereálnou věc. "Aha, takže ty... právník... ty ses jako rozhodl, že si ve svym věku uděláš k doktorátu ještě pajdák! No jasný, to nám určitě sežerou..." uvažovala Gita.
Pak vymýšleli všechno možné. Asi stokrát jsem byla povolána jako rozhodčí. "Fakt Gita říkala, že tam mám jen začárat chyby?" ... Tohle fakt nesnáším. Gita to říkala, ale zase nehodlám mít tichou domácnost kvůli kravině, ale zase, kdybych byla žačka a dostala takový známky, jaký tam ten náš učitel-amatér napsal, tak... Nakonec se Gita rozhodla, že je ochotná mu odpustit, vzít tu chybu na sebe a ztrapnit se tak před dětmi, ale pouze pod podmínkou, že jí Bedřich zahraje You were always on my mind, bude ji vozit do školy svým autem ("Pochopitelně služebním, v té tvé oktávce bych vypadala jako socka!") a z Itálie jí doveze její oblíbenou čokoládu. Takže maléry pana Bedřicha zažehnány.
Pro nejlepšího Pisálka tu mám odpověď na jeho řečnickou otázku: Když si představíte tmavě hnědé vlasy (všichni tvrdí, že černé, ale vzhledem k tomu, že jsem jako mimino byla zrzka, tak je to prostě hnědá), tmavě hnědé až černé oči, nos, který mám 100% shodný se svojí sestrou (stačí si vyhledat ji a hned víte, jak vypadám já, jsme věrné kopie), červené rty, které červení neslíbatelná rtěnka jedné nejmenová firmy, odstín 034 Flirt, tváře, které vždy spolehlivě zrudnou, tak dostanete mě. Večernici.
Toť vše, musím jít. Budu přemýšlet nad nesmrtelností brouka a u toho se pokusím ještě udělat fůru věcí, který mě čekají.
Večernice se loučí...

Leni, Leni!

18. března 2011 v 19:34 | Večernice
Upozornění: v sekci rozepsané je rozepsaný článek, který někdy v týdnu zveřejním, někdy v týdnu proto, že teď nemám čas ho dopsat (nechce se mi moc vzpomínat, co se dělo v týdnu). Události se na sebe nabalují a moje skleróza...no, raději nemluvit. Proto budou informace chrleny nechornologicky.

Jako první musím zdokumentovat tohle: navštívila jsem matku (svoji, pochopitelně, ovšem vzhledem k tomu, že si vůbec nejsme podobné by se o tom svoji dalo pochybovat) a ta mě vytáhla do víru velkoměsta. Na nákupy. Jak to dopadlo, můžete posoudit Vy. Vlezly jsme do Skateshopu (na čí popud je snad jasné), který (podle mě) je určen dětem (!!!) ve věku končícím na -náct. Ne lidem, jejichž věk končí na -cet, nebo (to snad ne) -sát. Takže jsem tam trnula, že potkáme třeba děti našich známých a jak se pak bude vykládat, že nosíme oblečení z tohohle superhyperextranáckovskýho shopu. Naštěstí jsme nikoho nepotkaly.

Ale to furt není nic z věcí podstatných. Když mi bylo osm (číslicí 8), měla jsem vlasy ostříhané na mikádo. Tehdy mi bratr řekl, že mu připomínám hlavní postavu z knihy Říkali mi Leni. Svým přirovnáním byl tak nadšený, že na mě začal volat Leni! Leni! Na to si pamatuju i po těch letech. Tehdy jsem brečela, prosila (spíš kousala a škrábala), aby mi tak neříkal (tzn: když toho necháš, přestanu škrábat). To bylo marné.
No, pak jsem dostala (časem) rozum, a začala jsem nosit dlouhé vlasy. Pak jsem rozum ztratila,a začala nosit fakt dlouhý vlasy. Pak jsem rozum opět nabrala, a začala nosit polodlouhý, což mi slušelo asi nejvíc. A nyní jsem o rozum opět přišla. Nechala jsem se ostříhat, ovšem teď už na tý hlavě nemám skoro nic... Tedy, můj problém je (vždycky byl), že jsem měla moc hustý vlasy. Holky mi furt říkaly, abych si toho vážila, že je mám moc hezký, abych nosila dlouhý vlasy spletený do copů a kdesi cosi... Jenže mně se s tím nechtělo dělat, když všechny kluky, chlapy a plájboje (to je ze Třech veteránů...plájboj Eda) jsem stejně dostala na volně rozpuštěný vlasy. No, čili jsem si řekla, že už mě nebaví mít furt tak hustý dlouhý a ještě k tomu rovný (!) vlasy. No a nedávno jsem se strašně zakoukala do sestřinýho novýho střihu. Se sestrou jsme si podobné jako vejce vejci. Nejen, že máme stejný odstín barvy vlasů, stejné oči, jsme stejně vysoké, ale nosíme i stejné oblečení, a dokonce jsme si vybraly stejné povolání, ale i naše vlasy jsou jako přes kopírák. Přitom je mezi námi docela věkový rozdíl. No a tak jsem se rozhodla, že se nechám ostříhat stejně.
Moje matka je kadeřnice. Vždycky mě nutila nosit na hlavě to, co se JÍ líbilo a zkoušela si na mně třeba svatební účesy, které dělala na zakázku. Ale tentokrát mě poslechla a vytvořila mi na hlavě to, co jsem chtěla.
Přijdu domů a tipněte si, co mi řekne Bedřich. Tohle: "Ješ, ty mi někoho připomínáš...nojo, jasně! Leni, ta holčička, jak ji poslali na převýchovu! Leni! Ty jsi jí tak pdobná, toho jsem si nikdy nevšiml! Leni!"
Chápete? Bedřich má stejný vnímání jako můj starší bratr.
Málem to se mnou švihlo. Doufám, že si budou podobní i v jiných věcech. Například v tom, že mi (jako můj tehdy dospívající brácha) bude házet použitý ponožky na polštář.

Toť k zdokumentovní toho, co mám na hlavě.

Večer nice (večer nájs... tzn. v čengliš...pěkný večer).

Zrádný internet

6. března 2011 v 19:57 | Večernice
Zdravím.
Je nutné se s Vámi podělit o zážitek z dnešního dne. Alespoň uvidíte, co všechno riskujete, když jste na internetu.

Pro naši (velkou) rodinu je typické, že se hodně navštěvujeme. Nehlásíme se, prostě vždycky jsme všude vítáni. Tohle nám bylo vtloukáno do hlav jako malým dětem a platí to stále. Hlavními návštěvními dny jsou sobota a neděle. Bedřich za dobu soužití se mnou začal říkat, že neděle bez návštěvy by byla jako šampus bez zátky. Prostě k nám skutečně chodí hodně lidí. Na dnešek jsme se ale rozhodli pozvat (oni se sami pozvali) naše dlouholeté přátele, kteří žijí v Německu. Vysvětlili jsme všem ostatním, aby k nám rozhodně v neděli nechodili, protože tu budou naši přátelé. Jmenují se M. a J.
M. je žena, J. je muž.
Jejich manželství je jedna velká hádka. J. neustále říká své ženě "tak jsi blbá, nebo co?!" a M. mu neustále odpovídá slovy "Ty máš tak malého ducha, J.! Ty jsi člověk, kterému je vše lhostejné!". Takže prostě není divu, že jsme nechtěli, aby k nám přišel ještě někdo jiný. Stačí, když se u nás pohádají J. a M. a já pak (po jejich odchodu) seřvu Bedřicha, proč je zval a on odpoví, že se pozvali sami.
Takže k nám teda dorazili. Než dorazili, tak byl Bedřich na Skypu a vedl hovor s naším známým z hor. Možná Vám už taky na email došla taková ta "magická koule", kdy provedete nějaký početní úkon, číslo, které Vám vyjde je označeno symbolem, Vy na symbol čumíte a pak kliknete na "magickou kouli" a on se tam zobrazí. Mně to došlo právě od M. M. trvala na tom, že nám to někdo musí vysvětlit(jak to fachčí). J. absolutně nevěděl, o čem je řeč a tak mě M. požádala, jestli bych to na mejlu nenašla. Já si vzala Bedřichův noťas a našla to tam. No a tak se rozpoutala diskuse. Představte si to: já tam pomalu usínám u notebooku a Bedřich zívá. M. a J. jsou tak rozvášněni svojí hádkou, že J. háže lhostejně rukou (málem nám převrhne všechny vázy, co máme) a řve: "Ty jsi blbá, ty jsi blbá, ježíšmarjá, ty jsi blbá! Proč já si tě tehdy bral! jéžíšmarjá! ty jsi blbá!" a M. se brání slovy: "Vše je ti lhostejné, nic tě nezajímá, ty jsi člověk bez ducha!" .
A takhle to pokračuje asi půl hodiny. Já křečovitě zadržuju smích, protože té jejich hádce se nejde nesmát. Vyčítají si věci, které jsou dávno promlčené, ale i věci jiné, jako například zvedlé prkénko na toaletě.
Náhle se z mikrofonu (na skype) ozve: "Ahojky, hele, nic proti, děsně hezky se to poslouchá, ale neměli byste si raději vypnout kameru a mikrofon? Heh..." ozval se nám náš starý známý z hor. Byl taky online a Bedřich nechal zaplou kameru i mikrofon. Jsou chvíle, kdy bych Bedřicha fakt vraždila. To je ten jeho styl: "nikdy se neodhlašovat, nikdy nic nevypínat" !
M. se pustí do J. : "Vidíš to?! Celý národ z tebe má legraci, protože ty máš pocit, že je to podfuk a nevěříš, že to funguje takhle! A jak by to asi mělo fungovat? No?" a J. se brání: "Národ ze mě má prdel, protože Bedřich neumí vypnout webku...ty seš ale vůl!" tituluje Bedřicha. "Já? A jako proč bych se měl odhlašovat... copak mě mohlo napadnout, že budete řešit takovou volovinu?!" a náš starý známý nechce hovor ukončit, ptá se, co řešíme. Tak se mu to snažím vysvětlit, ale J. mi začne šermovat rukama za hlavou a tvrdí: "Nenene, pane inženýre, prosím vás...teda mimochodem dobrý den, já jsem J., podívejte se, podle mého názoru je to..........." (......=J. vysvětluje) a náš starý známý z hor řekne, že neví, o čem je řeč, prý mu to mám poslat na mejl. Tak se zase přihlašuju na mejl, posílám a v tom už z mikrofonu slyším jeho počítání, počítání, počítání... musel ověřit, "zda je mé tvrzení správné." a tvrzení pana známého z hor bylo správné. Takže M. a J. se přestali hádat, dali si pusu, dopili víno, dojedli poslední jednohubky a odešli.
To byla jen vsuvka, upozornění, aby jste byli chytřejší než Bedřich a VŽDY vypínali kameru i mikrofon.

Jo, důležitý je taky to, že tu zkoušku....to...to, jak jsem tu o tom psala už kdysi... tak, že jsem postoupila do dalšího kola, musím zpracovat projekt. No, super.
Další věc: Minulý víkend byla u nás podobná sešlost. Protože v tomhle týdnu měly hned 3 osoby z naší rodiny výročí nebo svátek nebo narozeniny. Bylo u nás fakt dost lidí, já to všecko fotila, dělali jsme i skupinový foto (tam jsme pochopitelně byli oblečení, žádný nekalosti nebyly) a taky jsem pekla dorty. Ne dort, ale dorty. Z medového těsta. Je to odporná práce, radím dobře: "nedělejte to!". Bylo to tak, že každá rodinka, která přišla, tak dostala dort domů s sebou... že já si vždycky vyberu ten nejblbější úkol! Taky je důležitá věc k poznamenání to, že díky téhle sešlosti se mi rozšířila geologická sbírka z nějakých 111 exponátů na 113 exponátů. Důležité jsem poznamenala a můžeme jít dál. Taky musím poznamenat tohle: mimo těch tří důvodů k oslavě se naskytl ještě čtvrtý, protože jsem již rok teta! (Jsem teta 4x, aby bylo jasno). Ale ségra bohužel nedošla, páč malá je nemocná, teda byla, takže prostě nic, prostě jen tři důvody k chlastání (tak to řekl Bedřich-ten člověk mě poslední dobou tak ovlivňuje... to je hrozný...). Dokonce se mi ozval i člověk, na kterém mi v minulosti (tady zbystřete, jestli to někdo čtete!) hoooodně záleželo. Vpomněl si totiž na to, že mě se jeden z těch důvodů týká. Ano, jedná se o člověka, o kterého mi v minulosti šlo, ale předem říkám, že K. to nebyl. Ten fakt ne. Byl to někdo daleko všímavější. No, ale zase nehodlám týhle bedně (nic proti počítačům) svěřovat všechna svá tajemství, takže toť vše.

Někdy tu průběh té oslavy doťukám, ale až páááááák.


Takže: zdravím všechny. Vyvolenou osobu líbám. Ale jenom tu vyvolenou, aby bylo jasno.

Prokoukni ho!/ji!

5. března 2011 v 19:18 | Večernice
Hola, robátka!
Tak jsem se rozhodla, že tady zveřejním jeden skvělý test. To, jak moc je skvělý, už nechám na Vás.


Jo, je taky důležitý tu něco poznamenat: nehodlám to převracet, takže jestli ten test někdo čte, tak prostě nakloní trošičku hlavu, páč já fakt nehodlám zjišťovat, jak se to překlápí ani to překlápět. Taky to nehodlám přepisovat, pokud to nepřečtete, máte smůlu. Jo a nevešlo se mi to tam celý: jmenuje se to "Jaký/ jaká je v posteli?"

Vyhodnocení: za každou větu, kterou jste zatrhli, si připočtěte 1 bod.






Otázka do diskuse: jak jste dopadli? Já zjistila, že jsem (podle tohohle testu) asi vůbec neměla šťastnou ruku při výběru partnera...


Večernice se loučí...