Sentimentální den

5. února 2011 v 19:49 | Večernice
Tak zdravím.

Dneska jsme se (my = já a muž, po jehož boku jsem se před třemi lety rozhodla zestárnout) rozhodli, že si uděláme rande a tím náš vztah "oživíme". Hahaha. 
Ňuňátko jsme odvezli k tchyni a tchánovi a rozjeli se do luhů a hájů naší země. 
No dobře, zase tak daleko jsme nejeli. B mi chtěl pouze ukázat jedno hezký místo v lese... fakt hezký, až na ty psí eánky.
Chvíli jsme se jen tak procházeli, pak jsme pozorovali mašinky (železnici) a pak jsme se bavili o všem možném i nemožném. Hladil mě po vlasech, vzpomínali jsme na všechno, co jsme zažili, bavili se o Drobkovi (přezdívka toho nebohého děťátka a vymyslel ji pochopitelně tchán). Bylo to krááásně sentimentální.  Všechno jako před těmi třemi lety. Tehdy to byl ředitel výroby v jedné malé zahraniční firmě. Rok na to se stal zástupcem ředitele a později i samotným ředitelem. Proč tady o tom melu? Protože tohle všechno, celej dnešní den, bylo tak hezký jenom proto, abych se dozvěděla, že odjede na mimořádně dlouhou služebku do svého vysněného Říma. Nabídl mi, abych jela s ním... no, nevím, ještě uvidím...
Pak jsme teda vyzvedli Drobka (spíš Drobku) a jeli domů. Jo, když už to tady píšu, tak tu taky musím něco zaznamenat. Uběhlo totiž v tomto týdnu výročí smrti maminky mé nevlastní sestry. Dál je to reálný příběh, takže pokud nehodláte číst sentimentální řádky, tak to nečtěte. 
Máma mojí nevlastní sestry umřela na rakovinu plic, přestože byla fakt dost mladá a nekouřila. Snad nikdy nezapomenu na to, jak ségra děsně brečela, tiskla mě k sobě a plakala. Plakala a plakala. A pak nám řekla, co ji mrzí úplně ze všeho nejvíc. 
Asi tak měsíc před tím  jsme seděly a kecaly. Takový ty ženský problémy. A ze ségry vypadlo, že je jí vždycky ráno blbě. Tak jsem se jí zeptala, jestli si dělala těhotenskej test. Odpálkovala mě se slovy: "Hele, my dítě neplánujeme, není to možný. Zatím dítě prostě nechceme, takže test si ani dělat nemusím." Je sice tedy pravda, že sestra je starší než já, čili by o takových věcech měla být poučená a vědět, že ne vždycky se dá všemu zabránit...ale to by to nebyla moje sestřička.  Takže asi tak za měsíc poté   brečela, kvůli smrti mámy, já ji utěšovala, říkala takový ty věci jako "to chce čas, to bude dobrý, neboj, to přebolí..." a najednou z ní vypadlo, že ten test tehdy asi nebyl zase až tak špatnej nápad, že je opravdu těhotná. Hrozně si tehdy vyčítala, že to mámě už nestihla říct.
Vzpomínala jsem tak na to, na vlastní mámu mé nevlastní sestry. Na to, jak mě hlídala.
Na dveřích máme kýčovitého sněhuláka od ní. Visí tam každý rok a ještě dlouho viset bude, dokud se nerozpadne. Je to vlastně asi jediná věc, kterou od ní doma mám. Přemýšlela jsem nad ní vlastně celý den a jediné k čemu jsem došla je to, že ona to v životě asi fakt neměla vůbec jednoduchý a že si jí vlastně hrozně vážím. Nevím, jestli bych sama dokázala uživit tři děti. Zůstat na všechno sama. Docela mi běhal mráz po zádech, když jsem tak přemýšlela, co všechno vlastně zažila. Odchod vlastní dcery, život v neustálém strachu, co bude dál, boj s těžkou nemocí, které podlehla, dva složité rozvody, třetí manželství konečně povedené, ale za to komplikované... No, neustála bych to. Musím uznat, že ji opravdu obdivuji, jak zvládla některé věci. Když jsem ji viděla naposledy, věděla, že jí zbývá pár týdnů, možná dnů, ale troufám si tvrdit, že to byl ten nejoptimističtější člověk, jakého jsem kdy viděla. Se ségrou (nevlastní, ale beru ji jako ségru) jsme se tak nedávno o tom bavily. Zase plakala. Máma jí jako poslední řekla, aby se postarala o její nejmladší dítě, které ještě není dospělé. Ségra jí to slíbila. Chudák ségra, taky to nemá snadný, přišla o mámu tak brzo a ještě má na krku nevlastní sestru. Takže vzpomínky na velice statečnou ženu ukončím prostými čtyřmi slovy:   Budiž jí lehká zem. 

No, tak myslím, že jsem se relativně vypsala z toho, co mi leželo na srdci a co mělo zůstat nevyřčené. 
Končím, loučím se. 

Večernice
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Monička se vtírá Monička se vtírá | 5. února 2011 v 20:35 | Reagovat

Proč si mi to nikdy neřekla?

2 dorian-gray dorian-gray | 9. února 2011 v 20:15 | Reagovat

Nechte se zlákat na tu cestu do říma, určitě se Vám tam bude stránout lépe než tu, a když ne lépe, tak aspoň jinak a Bedřich bude rád... ale nepomeňte na připojení(!). Někteří lidé to mají v životě opravdu těžké... patříte také k nim? S vřelou zdravicí DG

3 Kiwi Kiwi | Web | 10. února 2011 v 19:59 | Reagovat

Přesně tak.. už se vidím v 92 den před důchodem: (na smrtelné posteli u nějakýho stroje) ,,Jupí už jen dneska" no a druhý den zdechnu :D

4 Večernice Večernice | Web | 10. února 2011 v 21:47 | Reagovat

[3]: Asi tak.

5 Monika Monika | 14. února 2011 v 18:30 | Reagovat

[4]: No nás to snad nepostihne. To až tu jejich generaci...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama