Romantika před 70 lety

21. února 2011 v 19:58 | Večernice
Tak se hlásím.

Musím (jinak bych zapomněla) tu zdokumentovat jeden z uplynulých dnů tohoto týdne. Původně jsem byla domluvená s Monikou, svojí nejlepší kamarádkou, která mi vždycky ve všem pomohla a občas i dobře poradila (díky!), že spolu půjdeme do druhého největšího města tady toho státu na nákupy. Pak mě sestra požádala, že nemá na tento den hlídání pro své nejmladší děťátko a jestli bych jí nevytrhla trn z paty. Tak já, starý dobrák, jsem souhlasila. Pak jsem se zeptala Moniky, ta tvrdila, že jí to nevadí, že aspoň bude sranda. Sranda by možná i byla, kdyby Monča neonemocněla. Tak jsem teda měla jít jen já a Budulínek (hezká přezdívka, že? Tu jsem vymyslela já!). No a pak se mně zeptal jeden kolega z práce, jestli bych s ním  v tento den nešla do města "na skleničku". Samo, že jsem mu to vysvětlila, ale on řekl, že to nevadí, že má děti rád a že kdyby nám to nevadilo, tak že by šel s náma. Já řekla, že to nevadí. Jo, ještě vsuvka: Bedřich si vzal Tatianu do tělocvičny a učí ji hrát basket. 
No, tak jsem se teda stavila u ségry pro malýho. Problém: sestra se zeptala, jestli by s náma mohl jít i její starší syn. Táhne mu na osm. Teda sestra se ani moc neptala, spíš mi to oznámila. Sakra! Sedmiletý dítě? Budulínek neumí mluvit... ten by při našem setkání s kolegou nevadil, ale tenhle kluk?! Vždyť to vykecá! "Prosím, nemám ho kam dát... Nebo ty nejedeš sama?" prosila ségra. "jasně, že jdu sama!" zalhala jsem pohotově, přitom jsme již pět minut měli být ve smluveném lokále ( u křižovatky, žádný lokál, prostě někde na rohu dvou ulic).
Tak jsem bafla ty dvě děti. Jedno za ruku a druhý v kočáře a jeli jsme. Na místo jsme se dostavili se zpožděním celkem 18 minut. Kolega (říkejme mu třeba A) tam naštěstí ještě byl. Mrkla jsem na něj se slovy: "Jé, co ty tady?", aby ten starší nepoznal, že se jedná o smluvenou schůzku. "To je můj kolega A, a to je  syn od mé sestry." seznámila jsem je. Celkem to klaplo, až na to, že se A  zeptal, co nás tak zdrželo. 
Tak jsme se teda s A a s těma dvouma prošli po městě, občas vlezli do obchodu, aby jim nebyla zima a A obdivoval, jak je ten starší samostatnej, když bez zeptání vtrhl do prodejny s mobilními telefony a šel si vybírat ten svůj. Tak jsem vrazila kočár do ruky A a utíkala za bratrem Budulínka. 
Ten si pak ještě sám koupil pizzu (tentokrát se slovy: "já si dám, jo?", ale to už stál ve frontě). 
Pak jsme zajeli do hračkářství. Tam se všichni kluci vyblbli. Prodavačka to sámo pochopila tak, že jsme rodinka. A lítal s tím starším po prodejně a u každého LEGA se zastavili se slovy: "Týjo, to bych chtěl, to si koupíme, týjo a máš tohle?" 
Nakonec jsme došli až k domu sestry já řekla cosi jako: "tak, tady jsme doma, díky za skvělý odpoledne." a on taky poděkoval, podržel mi dveře, abych tam s tím kočárem mohla vjet a já měla chuť ho pozvat dál, ale zase mi to bylo vůči ségře blbý. Takže jsme se rozloučili. NAŠTĚSTÍ!!!!  U nás v rodině je totiž zvykem, že všichni mají klíče od všech nemovitostí v naší rodině. Vytáhla jsem kočár nahoru a když jsem otevřela dveře od ložnice (tam jsem chtěla malýho převlíct), tak... byla tam moje sestřenice se svým snoubencem!!!! Věděli, že ségra nebude doma, takže šli k ní, bylo to nejblíže, protože ten její snoubenec se zrovna vrátil (z Ostravy?) ze služebky. Měla jsem v náruči toho malýho, rychle jsem vykoktala cosi jako pardon a odešla. Samo, že jsem byla celá rudá, aby taky ne... vždyť byli nazí!(celkem logické, když se milovali, že?)  Sestřenice po chvíli došla do kuchyně (jen v županu) se slovy: "Co tak brzo? myslela jsem, že přijdete až později..." a mě nenapadlo nic debilnějšího než vykoktat: "Heh, aha, no... máme se jít ještě projít? Aby jste měli klid..." a sestřenice, že ne, že už je to jedno.
Jasně, asi si všichni, co to čtou, myslí, že si ty trapasy snad musím vymýšlet... Ale ne! Já ty trapasy prostě přitahuju! Já nevím, proč se tohle všechno musí dít zrovna mně! Proč??? Ještě je štěstí, že tam  do tý ložnice nešel ten starší... To už bych fakt asi nepřežila.
 Fakt mi spadl kámen ze srdce, ještě že jsem A nepozvala dál!!! Jinak A byl z obou kluků nadšenej, a ten starší z něho ještě víc, protože si s ním už dlouho nikdo takhle nezablbnul, navíc A mu udělil spoustu rad, třeba: co má dělat ve frontě u McDonalda, aby ho nikdo nepředběhnul atd. 


Pak se vrátila ségra, udělala véču, já mezitím malýho (toho většího) učila cosi do školy (prvouku) a chovala to malý.
Sestřenice dělala jakože nic, že akorát přišli se snoubencem na kafe. Pak jsem se ségrou malýho vykoupala a dala ho spát. V koupelně jsme se sestřenicí vedly zajímavej hovor. Svěřila se mi, že tohohle svýho snoubence podvádí. Já jí říkala, aby teda zrušila zasnoubení, ale to asi taky nebylo ideální, páč tohle je skvělá partie, podobně zajištěnýho chlapa by už třeba nemusela najít a to je pro holku na studiích asi taky důležitý. No, ale já mám nejmíň co radit... Pak jsme zkoušeli (část rodiny) hru na "homosexuály". Ano, vím, divná hra. Přišel s tím jeden z příbuzných, sedl si mi na klín a se skleničkou vína v ruce začal dělat různý "přihřátý" gesta, a všem nám říkal "kotě". Pak jsme to po devátý večer dohráli a já jela domů.


Článek se jmenuje tak, jak se jmenuje, protože jsem uklízela celej barák a Bedřich mi něco řekl. Něco ve smyslu, zda mi připadá normální začít uklízet v pátek večer (22hodin) a že pokud jo, tak jemu fakt ne. Já totiž vůbec nechtěla spát, furt jsem přemejšlela... a tak jsem začala vyrovnávat knihovnu a obývací stěnu v obýváku. Po půlnoci mě ta budovatelská nálada přešla, řekla jsem si, že tak, jak to bylo, to bylo stejnak nejhezčí...
No, ale podstata článku: našla jsem (nenašla, pouze objevila, sice jsem věděla, kde to je, ale nečetla jsem to už moc dlouho) milostné dopisy, které psal můj děda mé babičce, když byl totálně nasazen v Rakousku. Psal jí básně. Byl to fakt romantik, jestli to někde neopsal, tak byl fakt machr v poezii, protože já bych nedala ani dva veršíky, natož několik dopisů. Fakt nádhera. 
Škoda, že v dnešní superextrahyperfastrychlé době není pro tuhle romantiku místo. Místo pro ni bylo jen před 70 lety. Chtěli by jste v té době žít? ...


...to byla řečnická otázka, odpověď nečekám.




Zavřete oči, Večernice odchází.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dorian-gray dorian-gray | Web | 1. března 2011 v 21:22 | Reagovat

Nějakou dobu se mi nechtělo nic psát, tak jsem sem nelez. Žít před sedmdesáti lety...no asi jo, vlastně by stačilo jen vypnout internet, mobily, televize, gps a bylo by to všechno jako dřív, to byl se mi líbilo, dneska jsem se třeba bavil s jednou, která svému milému psala dopisy na vojnu, to děvče je mladší než já (!) a psala mu stohy dopisů na vojnu, týdně 2x a tak 4 stránky, byli spolu 10 let a pak se na ni vybod. Já jsem své ženě nenapsal nikdy nic... tehdy byl prostě život opravdovější, zatímco dnes trávíme čas pod falešnou identitou u počítače...

2 Kiwi Kiwi | Web | 2. března 2011 v 11:09 | Reagovat

No, nakažlivej optimismus to je. Ale neboj, mě to za chvilku přejde, a budu na tom zase blbě :D.
Dobrej článek ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama