Únor 2011

Romantika před 70 lety

21. února 2011 v 19:58 | Večernice
Tak se hlásím.

Musím (jinak bych zapomněla) tu zdokumentovat jeden z uplynulých dnů tohoto týdne. Původně jsem byla domluvená s Monikou, svojí nejlepší kamarádkou, která mi vždycky ve všem pomohla a občas i dobře poradila (díky!), že spolu půjdeme do druhého největšího města tady toho státu na nákupy. Pak mě sestra požádala, že nemá na tento den hlídání pro své nejmladší děťátko a jestli bych jí nevytrhla trn z paty. Tak já, starý dobrák, jsem souhlasila. Pak jsem se zeptala Moniky, ta tvrdila, že jí to nevadí, že aspoň bude sranda. Sranda by možná i byla, kdyby Monča neonemocněla. Tak jsem teda měla jít jen já a Budulínek (hezká přezdívka, že? Tu jsem vymyslela já!). No a pak se mně zeptal jeden kolega z práce, jestli bych s ním  v tento den nešla do města "na skleničku". Samo, že jsem mu to vysvětlila, ale on řekl, že to nevadí, že má děti rád a že kdyby nám to nevadilo, tak že by šel s náma. Já řekla, že to nevadí. Jo, ještě vsuvka: Bedřich si vzal Tatianu do tělocvičny a učí ji hrát basket. 
No, tak jsem se teda stavila u ségry pro malýho. Problém: sestra se zeptala, jestli by s náma mohl jít i její starší syn. Táhne mu na osm. Teda sestra se ani moc neptala, spíš mi to oznámila. Sakra! Sedmiletý dítě? Budulínek neumí mluvit... ten by při našem setkání s kolegou nevadil, ale tenhle kluk?! Vždyť to vykecá! "Prosím, nemám ho kam dát... Nebo ty nejedeš sama?" prosila ségra. "jasně, že jdu sama!" zalhala jsem pohotově, přitom jsme již pět minut měli být ve smluveném lokále ( u křižovatky, žádný lokál, prostě někde na rohu dvou ulic).
Tak jsem bafla ty dvě děti. Jedno za ruku a druhý v kočáře a jeli jsme. Na místo jsme se dostavili se zpožděním celkem 18 minut. Kolega (říkejme mu třeba A) tam naštěstí ještě byl. Mrkla jsem na něj se slovy: "Jé, co ty tady?", aby ten starší nepoznal, že se jedná o smluvenou schůzku. "To je můj kolega A, a to je  syn od mé sestry." seznámila jsem je. Celkem to klaplo, až na to, že se A  zeptal, co nás tak zdrželo. 
Tak jsme se teda s A a s těma dvouma prošli po městě, občas vlezli do obchodu, aby jim nebyla zima a A obdivoval, jak je ten starší samostatnej, když bez zeptání vtrhl do prodejny s mobilními telefony a šel si vybírat ten svůj. Tak jsem vrazila kočár do ruky A a utíkala za bratrem Budulínka. 
Ten si pak ještě sám koupil pizzu (tentokrát se slovy: "já si dám, jo?", ale to už stál ve frontě). 
Pak jsme zajeli do hračkářství. Tam se všichni kluci vyblbli. Prodavačka to sámo pochopila tak, že jsme rodinka. A lítal s tím starším po prodejně a u každého LEGA se zastavili se slovy: "Týjo, to bych chtěl, to si koupíme, týjo a máš tohle?" 
Nakonec jsme došli až k domu sestry já řekla cosi jako: "tak, tady jsme doma, díky za skvělý odpoledne." a on taky poděkoval, podržel mi dveře, abych tam s tím kočárem mohla vjet a já měla chuť ho pozvat dál, ale zase mi to bylo vůči ségře blbý. Takže jsme se rozloučili. NAŠTĚSTÍ!!!!  U nás v rodině je totiž zvykem, že všichni mají klíče od všech nemovitostí v naší rodině. Vytáhla jsem kočár nahoru a když jsem otevřela dveře od ložnice (tam jsem chtěla malýho převlíct), tak... byla tam moje sestřenice se svým snoubencem!!!! Věděli, že ségra nebude doma, takže šli k ní, bylo to nejblíže, protože ten její snoubenec se zrovna vrátil (z Ostravy?) ze služebky. Měla jsem v náruči toho malýho, rychle jsem vykoktala cosi jako pardon a odešla. Samo, že jsem byla celá rudá, aby taky ne... vždyť byli nazí!(celkem logické, když se milovali, že?)  Sestřenice po chvíli došla do kuchyně (jen v županu) se slovy: "Co tak brzo? myslela jsem, že přijdete až později..." a mě nenapadlo nic debilnějšího než vykoktat: "Heh, aha, no... máme se jít ještě projít? Aby jste měli klid..." a sestřenice, že ne, že už je to jedno.
Jasně, asi si všichni, co to čtou, myslí, že si ty trapasy snad musím vymýšlet... Ale ne! Já ty trapasy prostě přitahuju! Já nevím, proč se tohle všechno musí dít zrovna mně! Proč??? Ještě je štěstí, že tam  do tý ložnice nešel ten starší... To už bych fakt asi nepřežila.
 Fakt mi spadl kámen ze srdce, ještě že jsem A nepozvala dál!!! Jinak A byl z obou kluků nadšenej, a ten starší z něho ještě víc, protože si s ním už dlouho nikdo takhle nezablbnul, navíc A mu udělil spoustu rad, třeba: co má dělat ve frontě u McDonalda, aby ho nikdo nepředběhnul atd. 


Pak se vrátila ségra, udělala véču, já mezitím malýho (toho většího) učila cosi do školy (prvouku) a chovala to malý.
Sestřenice dělala jakože nic, že akorát přišli se snoubencem na kafe. Pak jsem se ségrou malýho vykoupala a dala ho spát. V koupelně jsme se sestřenicí vedly zajímavej hovor. Svěřila se mi, že tohohle svýho snoubence podvádí. Já jí říkala, aby teda zrušila zasnoubení, ale to asi taky nebylo ideální, páč tohle je skvělá partie, podobně zajištěnýho chlapa by už třeba nemusela najít a to je pro holku na studiích asi taky důležitý. No, ale já mám nejmíň co radit... Pak jsme zkoušeli (část rodiny) hru na "homosexuály". Ano, vím, divná hra. Přišel s tím jeden z příbuzných, sedl si mi na klín a se skleničkou vína v ruce začal dělat různý "přihřátý" gesta, a všem nám říkal "kotě". Pak jsme to po devátý večer dohráli a já jela domů.


Článek se jmenuje tak, jak se jmenuje, protože jsem uklízela celej barák a Bedřich mi něco řekl. Něco ve smyslu, zda mi připadá normální začít uklízet v pátek večer (22hodin) a že pokud jo, tak jemu fakt ne. Já totiž vůbec nechtěla spát, furt jsem přemejšlela... a tak jsem začala vyrovnávat knihovnu a obývací stěnu v obýváku. Po půlnoci mě ta budovatelská nálada přešla, řekla jsem si, že tak, jak to bylo, to bylo stejnak nejhezčí...
No, ale podstata článku: našla jsem (nenašla, pouze objevila, sice jsem věděla, kde to je, ale nečetla jsem to už moc dlouho) milostné dopisy, které psal můj děda mé babičce, když byl totálně nasazen v Rakousku. Psal jí básně. Byl to fakt romantik, jestli to někde neopsal, tak byl fakt machr v poezii, protože já bych nedala ani dva veršíky, natož několik dopisů. Fakt nádhera. 
Škoda, že v dnešní superextrahyperfastrychlé době není pro tuhle romantiku místo. Místo pro ni bylo jen před 70 lety. Chtěli by jste v té době žít? ...


...to byla řečnická otázka, odpověď nečekám.




Zavřete oči, Večernice odchází.

Tchýňka

13. února 2011 v 20:57 | Večernice
Čaute (abych šla  s doubou, ale já za sebe říkám: Zdravím).
Tak jsem se překonala a odhodlala se tady zaséjic něco zdokumentovat, páč jinak bych na to zapomněla a bylo by to v kelu (to opět není z mých úst, to říká Monika).

Zprávy z domova:
Bedřich má mindrák, protože není nejbohatší, nejzajištěnější a nejtemperamentnější osoba v našem kraji, ulici ani městě. Bavili jsme se o našich životních touhách, přáních snech a smyslech života (možná na to někdy něco naškrábu, no tak asi ne, páč už končí tejden, takže nic) a tohle byl jeho cíl. Ale řekl, že za to má nejtemperamentnější ženu, jakou mohl mít. 

Já mám mindrák z práce. V pátek mi jedna žena řekla, že jsem děsně pesimistická. Hm. Nelíbí se jí, že nevěřím tomu, že naše pracoviště někdy dosáhne minimálně republikového věhlasu a že budeme na evropské úrovni. Jsme okresní pracoviště. Nechci tomu věřit, nechci být naivní. Chtěla jsem jí říct: "Víte, v soukromém životě jsem úplně jiná, optimistická. Svádím starší muže a mezi nimi i vašeho Bobana, se kterým už dva měsíce vyšukáváte a myslíte, že to nikdo neví... hahaha. Viděla jsem vás dva spolu, Monika vás potkala ve městě a chyběli jste ve stejné dny. Jako jedinému mu tykáte.  Jste ubohá, když myslíte, že to nikdo neví!!!! A mě, která jsem tu dýl než vy, nebudete poučovat a říkat, kam to dotáhneme, jasný?!? Běžte pracovat a když se něčemu divíte, tak zavřete tu svoji  (ne)vypatlanou hubu. Konec proslovu, táhněte mi z očí!!! Jděte si dělat tu svou podělanou grafiku k Bobanovi a dejte mi pokoj! Šéf udělal chybu, že vás sem přijal! Ještě dnes s ním promluvím, řeknu mu, co jste zač. Táhněte!", ale raději jsem držela ústa. Šéf by byl jako vždy na straně toho, kdo to s tímto "ústavem" myslí dobře... ale měla jsem chuť jí to přesně takhle říct, protože mezi mnou a Bobanem kdysi jakési pouto bylo, ale...
Místo toho jsem jí řekla: "Ano... hm...ano...jo....no... myslím, že....ale ano, šlo by to...." ...grrr! Jsem blbá. Dříve jsem na každého řvala, všem všechno říkala rovnou, ale jaksi... když to řeknu hodně blbě, tak: "na tuhle práci jsem dost let studovala a nehodlám měnit místo, navíc čekám na výsledky tý pošahaný zkoušky, která by mohla ovlivnit moji pozici tady...takže musím držet hubu... třeba bych pak tu krávu mohla vyhodit...hm...ne, to bych samo neudělala." cituji autorku tohoto článku.



Další zpráva: byla u nás ségra (jo, ono už to bude týden, takže to není moc aktuální) a svěřila mi  Bobka (přezdívka sestřiného dítěte) na hlídání. Tak jsem Bobka dala do kočárku, jezdila s ním (s Bobkem i s kočárkem) po parku a potkala tam vojáka, děsně hezkýho (že by to bylo tím, že je nedaleko vojenský areál?)... Monika by řekla: "Škoda pusy, která padne vedle" a má pravdu. Jo a ještě něco: jak jsem tak jezdila s tím kočárkem, tak mi udělalo děsnou radost, že se mě všichni ptali, "čí to je?".... prostě všichni sousedi měli zase co řešit. No, prostě super! Jim stačí fakt málo, všechny ty babky se seběhly, udělaly slet čarodějnic a řešily, čí to asi tak je (sestra přišla brzo ráno, to babky ještě chrněly a nevšimly si jí) a přišla si pro malýho až večer (opět si jí nevšimly). 
Ach, jakou já měla radost, té škodolibosti ve mně bylo...! 

Další zprávy z domova: potkala jsem tchyni své sestry. Trapas jako Praha. Představte si to: jde vedle mě žena, já ji poznám. Je to máma muže mé sestry. Pozdravím ji, poznáme se a ona se zeptá, co dělám u nich na sídlišti: "Ále, musím ke kolegyni, nesu jí nějaké podklady, znáte to..." snažím se to zamluvit...a ona se zeptá, kde ta kolegyně bydlí. Super. Neznám její přesnou adresu, jsem tu poprvý a mám to napsaný na papírku. Paní T (ne jako tchýně, ale počáteční písmeno jejího jména) mě tam doprovodí a cestou se rozpovídá o svém synovi. Na závěr jí chci podat ruku (tedy ona mi podá ruku) a já v ní mám...hádejte, co! Pepřák. No ano. Bedřich mě donutil ho nosit u sebe, že prej člověk nikdy neví... Měla jsem ten peřák elegantně schovanej i s rukou v rukávu bundy, ale pak, když došlo na věc... Zeptala se, co to je. Teď si určitě myslí, že jsme mafiáni. Áchjo...

Dám semka fotky toho, co dělám večer. Ne, to co myslíte!  Byla jsem nucena si vzpomenout na základy pletení. Drobek si přeje záclony do domečku pro panenky. Já jí říkala, že pak jsou to tedy závěsy, pokud jsou pletené, ale ne, podle ní jsou to záclony a musí být pletené...Tak jsem teda zase něco slíbila. (Díky, mami, žes mě donutila se naučit plést, já vím, říkala jsem, že je to volovina, že to nikdy nepoužiju....díky!)
Tak teda pletu. Uvidíte. Bedřich mi řekl: "Aha, takže na starý kolena začnu chodit v pletených svetřících... no, tak aspoň, že ne na mladý kolena, tehdy bych to na sebe nevzal. Ale můžeš mi uplést šálu. Budu rád. Jsi moje šikulka. " a dal mi pusu na čelo. Takže jsem si připadala jako úplný děcko (pusinku na čelíčko a spinkat), a taky mě zarazilo to "jsi MOJE šikulka". Jeho? Jistě, chápu, že taky někdy řeknu o něčem, co zdánlivě není moje, že to moje je ("ty jsi můj nejlepší bráška! dík moc!" Jako třeba tohle, když mě brácha naučil dělat si taháky do tužky, abych nebyla nápadná.), ale tak nějak jsem přemýšlela (vyjímečný stav!) a došlo mi, že se považujeme za ty, kteří spolu budou na starý kolena na vejminku krmit husy a drobit slípkám. Že by jsme jeden s druhým počítali? A brali se jako samozřejmost? No, dobrá, nebudu filozofovat, stejně mi to nejde.  Tak teda pletu a pletu a pletu.

Jo a novinka: již umím udělat autorský film. Bedřich na to stáhl jakejsi program a prej abych si to zkusila. Fakt super věc. Máme teď milion filmů, ale když to chceme někomu poslat, tak to nikdo neotevře, protože je to to nejposlednější z nejposlednějších  a nikdo ještě nemá tyhle soubory stažený...
Jinak takový detail, technický dotaz: Proč jsou dop***** všude na výlohách ty přiblblý srdce s pošahanýma ksichtama??? (napište to do komentářů, mooooc ráda si to přečtu!)







Večernice, věčný pesimista (dle kolegyně)


Jo a: možná přidám v týdnu jeden OPRAVDU DOBREJ test z Prsíčka, fakt skvělej! Jmenuje se "Jaký / Jaká je v posteli?"... 

Sentimentální den

5. února 2011 v 19:49 | Večernice
Tak zdravím.

Dneska jsme se (my = já a muž, po jehož boku jsem se před třemi lety rozhodla zestárnout) rozhodli, že si uděláme rande a tím náš vztah "oživíme". Hahaha. 
Ňuňátko jsme odvezli k tchyni a tchánovi a rozjeli se do luhů a hájů naší země. 
No dobře, zase tak daleko jsme nejeli. B mi chtěl pouze ukázat jedno hezký místo v lese... fakt hezký, až na ty psí eánky.
Chvíli jsme se jen tak procházeli, pak jsme pozorovali mašinky (železnici) a pak jsme se bavili o všem možném i nemožném. Hladil mě po vlasech, vzpomínali jsme na všechno, co jsme zažili, bavili se o Drobkovi (přezdívka toho nebohého děťátka a vymyslel ji pochopitelně tchán). Bylo to krááásně sentimentální.  Všechno jako před těmi třemi lety. Tehdy to byl ředitel výroby v jedné malé zahraniční firmě. Rok na to se stal zástupcem ředitele a později i samotným ředitelem. Proč tady o tom melu? Protože tohle všechno, celej dnešní den, bylo tak hezký jenom proto, abych se dozvěděla, že odjede na mimořádně dlouhou služebku do svého vysněného Říma. Nabídl mi, abych jela s ním... no, nevím, ještě uvidím...
Pak jsme teda vyzvedli Drobka (spíš Drobku) a jeli domů. Jo, když už to tady píšu, tak tu taky musím něco zaznamenat. Uběhlo totiž v tomto týdnu výročí smrti maminky mé nevlastní sestry. Dál je to reálný příběh, takže pokud nehodláte číst sentimentální řádky, tak to nečtěte. 
Máma mojí nevlastní sestry umřela na rakovinu plic, přestože byla fakt dost mladá a nekouřila. Snad nikdy nezapomenu na to, jak ségra děsně brečela, tiskla mě k sobě a plakala. Plakala a plakala. A pak nám řekla, co ji mrzí úplně ze všeho nejvíc. 
Asi tak měsíc před tím  jsme seděly a kecaly. Takový ty ženský problémy. A ze ségry vypadlo, že je jí vždycky ráno blbě. Tak jsem se jí zeptala, jestli si dělala těhotenskej test. Odpálkovala mě se slovy: "Hele, my dítě neplánujeme, není to možný. Zatím dítě prostě nechceme, takže test si ani dělat nemusím." Je sice tedy pravda, že sestra je starší než já, čili by o takových věcech měla být poučená a vědět, že ne vždycky se dá všemu zabránit...ale to by to nebyla moje sestřička.  Takže asi tak za měsíc poté   brečela, kvůli smrti mámy, já ji utěšovala, říkala takový ty věci jako "to chce čas, to bude dobrý, neboj, to přebolí..." a najednou z ní vypadlo, že ten test tehdy asi nebyl zase až tak špatnej nápad, že je opravdu těhotná. Hrozně si tehdy vyčítala, že to mámě už nestihla říct.
Vzpomínala jsem tak na to, na vlastní mámu mé nevlastní sestry. Na to, jak mě hlídala.
Na dveřích máme kýčovitého sněhuláka od ní. Visí tam každý rok a ještě dlouho viset bude, dokud se nerozpadne. Je to vlastně asi jediná věc, kterou od ní doma mám. Přemýšlela jsem nad ní vlastně celý den a jediné k čemu jsem došla je to, že ona to v životě asi fakt neměla vůbec jednoduchý a že si jí vlastně hrozně vážím. Nevím, jestli bych sama dokázala uživit tři děti. Zůstat na všechno sama. Docela mi běhal mráz po zádech, když jsem tak přemýšlela, co všechno vlastně zažila. Odchod vlastní dcery, život v neustálém strachu, co bude dál, boj s těžkou nemocí, které podlehla, dva složité rozvody, třetí manželství konečně povedené, ale za to komplikované... No, neustála bych to. Musím uznat, že ji opravdu obdivuji, jak zvládla některé věci. Když jsem ji viděla naposledy, věděla, že jí zbývá pár týdnů, možná dnů, ale troufám si tvrdit, že to byl ten nejoptimističtější člověk, jakého jsem kdy viděla. Se ségrou (nevlastní, ale beru ji jako ségru) jsme se tak nedávno o tom bavily. Zase plakala. Máma jí jako poslední řekla, aby se postarala o její nejmladší dítě, které ještě není dospělé. Ségra jí to slíbila. Chudák ségra, taky to nemá snadný, přišla o mámu tak brzo a ještě má na krku nevlastní sestru. Takže vzpomínky na velice statečnou ženu ukončím prostými čtyřmi slovy:   Budiž jí lehká zem. 

No, tak myslím, že jsem se relativně vypsala z toho, co mi leželo na srdci a co mělo zůstat nevyřčené. 
Končím, loučím se. 

Večernice

Slíbené spisy

2. února 2011 v 18:44 | Večernice
Zdravím.
Jednomu skvělému Pisálkovi jsem slíbila, že tady zveřejním spisy z dřívějších let. No, já se tedy u nich chechtám do teď, ale když si uvědomím, co jsme z toho mohli mít za problémy...
No, ale aby jste to pochopili: Prsíčko (to, co tady uvidíte) je časopis, který jsme psali my děti. Nesměli ho číst dospělí a nesměli ho odhalit. Často se tu řešily problémy důchodců. Pochopíte sami. Každý, kdo šel aspoň trošku s dobou, tak tam něco psal. Byly různé rubriky a každý napsal něco. Pak se to všecko secvaklo dohromady. Prso kolovalo třídou a KAŽDÝ, kdo ho byť jen otevřel, tak musel tento poplatek zaplatit. Studentská cena pět ká. Za těch pět ká  (vynásobte počtem dětí ve třídě) se pak kupovaly různé věci. Později to byl chlast a cigára. 
No, je to sice divný způsob jak si vydělat, ale fungovalo to. 
Časem tady zveřejním i lepší věci, tohle je na rozjezd, nejstarší prso, které tu mám. Jo a není to naskenované, ale vyfocené. Proč? Při mém štěstí by to určitě zůstalo uložené v počítači a pak bych to omylem poslala do práce... už to vidím. Takže jen vyfocené. A fotky si stáhnu a někde pečlivě uložím a uschovám....Proč? Nehodlám poslouchat, že můj humor odpovídá dítěti z prváku. 

A teď již samotný obsah. 


                          http://nd04.jxs.cz/734/215/2b7a87f465_73247669_o2.jpg  



Doufám, že nás ty osoby nezažalují...
Jinak tohle je to, co mě tehdy tak děsně rozesmálo...tohle...chápete? 



Tohle je test, který koloval po třídě. Měli jsme namalovat co nejvěrohodněji jednoho spolužáka. Jeho jméno jsem kouskem toho papíru (vytržen ze sešitu - tuhle nádheru nemůžu kazit)  zakryla... nehodilo by se to tu publikovat. Jo a ačkoliv je tam u gynekologa, tak je opravdu mužského pohlaví. Opravdu. 




opět spolužák...ten stejný. Test.

A jako poslední tady dám slogan z toho časáku:


Nechce se mi to převracet...tak prostě trošku nahněte hlavu, no. A nechce se mi to ani zarovnávat (na střed, doleva, atd) ...stejnak to nikdo nečte, takže je to jedno. 

Jinak k Prsíčku byl také dárek. Pak byla jeho cena zvýšená. Ale dárky byly blbý, třeba tady to byl piják (ten papír) o rozměrech 1x1 cm. Takže nic moc... a byl to ten Slinkap. 

A ještě něco: neodsuzujte tuto zábavu, jo?!?! Doufám, že to půjde zobrazit. Protože já prostě nejsem technický typ, abych věděla, jak se tady nastavuje galerie (!!! ...nevíte to někdo náhodou???). 

V pátek bych tu možná zase mohla něco pitvat, poslední dobou máme jedno velké společné téma, které se týká zrovna pátku a toto téma řešíme už dva dny. Jinak to pozadí těch fotek...no... to jsou staré desky, aby jste si nemysleli, že máme doma takovou špínu... to jsou staré desky z půdy!

Vzkazník:

Dorian Gray: Tak co? Doufám, že se tomu chechtáte! Jinak s tou galerií jste měl perfektní nápad, ale já vůůůůůbec nemám páru, jak se to tu nastaví...
Jinak říkám: "Odříkaného největší pizza (v dnešní době :), jinak si tam můžete dosadit ten původní chleba )" ...IB ještě doleze!!!! Honza je kuchař a na ty většinou ženský letí. Takže jí brzo zahne a IB doleze. Jenom tedy doufám, že je Honza pořádně na holky a že to stihne do toho čtvrt roku...

Slečna Tajemná: Zdravím. 

Jo a prý je neslušné se nepodepsat, tak tedy: Večernice.