Můžeš mi říct, co to tady předvádíš?!

18. listopadu 2012 v 20:59
Můžeš mi říct, co to tady předvádíš?!

Tak na to bych se nejraději zeptala sama sebe. Udělala jsem šílenou věc a vlastně ani nevím, proč mi přijde tak šílená, možná ani není úplně šílená, ale trapná teda určitě.
Takže po pořadě:

Dlouho jsem tady nebyla, za tu dobu se stalo tolik věcí, že snad ani nevím, jestli to sem psát.
Zavolal mi bývalý přítel a řekl mi jen: "Ahoj, potřebuji tě ještě jednou vidět. Můžeš přijít zítra večer ke mně? Je to důležitý, fakt. Díky, ahoj." a vůbec mě nepustil ke slovu. Řekla jsem, že doufám, že to je FAKT důležitý, protože bydlí dobrou hodinu cesty od nás a že se tam nehodlám táhnout zbytečně. Bylo zbytečný to říkat, protože zavěsil už před půl minutou. Nevadí.
Další den si manžel půjčil moje auto, protože svoje má v servisu. Sakra, jak se tam dopravím, říkala jsem si. A tak jsem si v práci (ano, v pracovní době) našla na netu docela slušné vlakové spojení do té vsi, kde bydlí můj bývalý.
Manžel přislíbil, že vyzvedne děti, že se o ně postará a asi chtěl na oplátku slyšet, kam jedu, ale já mu řekla jen "Ha, tajemství." a mrkla na něj (chudák, určitě si to vyložil tak, že mu chystám nějaké PŘÍJEMNÉ překvapení).
Pak jsem šla na nádraží, do odjezdu vlaku zbývaly dvě minuty. Ještě jsem si měla koupit lístek. Je tam fronta. Doprčic.
Tak jsem si řekla, že si vlak nenechám ujet a posledních tři sta metrů na nástupišti jsem běžela. Běžela jsem na vysokých podpatcích, v rozeplém kabátě, z něhož mi vyčuhovalo těhotenské bříško (to jsem sem vlastně taky nepsala, že?). No, vlak jsem stihla.
Dojela jsem do oné vsi, pak jsem se konečně setkala s NÍM. No a bylo to strašně rozpačitý a trapný. řišla jsem tam s tím břichem, udýchaná, v ksichtě červená, prostě vostuda.
"Ahoj." řekl a já řekla to stejný. "ty... jsi... těhotná?" zapátral očima. "Proč jsi mi nic neřekla?"
"Tobě to může bejt jedno, ne?"
"Ne. Kdybych věděl, že jsi těhotná, tak bych se s tebou nescházel. Potřebuješ bejt veselá, abys měla veselý dítě a to, co se ti chystám říct, to veselý není."


Nakonec z něj vylezlo, že má rakovinu. Zasranej život, proč se tohle musí stát zrovna jemu?!
 

5x2

23. dubna 2012 v 20:31
Včera jsem až do noci koukala na super francouzský film 5x2 od Ozona. Fakt skvělej, jako bych se v tom našla. Fakt dobrej film, i když někdo může namítnout, že je to laciný.
Celej den jsem byla s děckama na pouti, byl s náma i muž, a heleme se.... litr v prdeli. To furt bylo něco jako "Mami, ještě bych chtěla to... a to.... a to....!"
No, ještě že s náma byl muž, dál už to platil on.
Od února dělám v jiné firmě. Není to firma, je to podnik. No a jsem tam konečně (to 4 letech od dokončení školy) na vedoucím místě. Myslela jsem si, jak to bude super, ale je to přesnej opak. Práce nad hlavu, peníze sice dobrý, ale to je tak všechno.
Asi si brzo pořídím další dítě, abych mohla jít na mateřskou. Ano, taková mrcha jsem, že radši budu přebalovat, než abych dělala to, o co už 10 let usiluju.
Píšu tento krátký příspěvek, protože jsem tu dlouho nebyla a vyhrožují mi zrušením blogu. To je asi tak vše. Stejně to nikdo číst nebude.

Na doživotí

1. ledna 2012 v 22:46
Tak, opět se rok s rokem sešel a opět je tu památný den, první lednový.
Zase jsem vařila čočkovou polívku, zase jsem koukala na NOVOROČNÍ PROJEV, i když si každý rok v tento den říkám, že příště to už neudělám.
Mnohem důležitější však je, co tomuto dni předcházelo. Jedenatřicátý prosinec jsem vždy nesnášela. Nechápala jsem, proč ponocovat, proč prostě jen nejít spát, ráno se neprobudit a říct si "tak je za mnou další rok".
Chci tu zavzpomínat na jeden takový Silvestr, který byl pár let po začátku nového století. Byla jsem přijata na vysokou školu a protože jsem nechtěla bydlet přes svůj pokročilý (devatenáctiletý) život s rodiči, rozhodla jsem se bydlet v jednom domě společně s pěti chlapama. Ano, byla jsem tam jediná ženská. Pánům stačila jediná věta "Jak to chceš?" na celý den legrace (to jsem tehdy pronesla při rozměňování peněz a pánové mi to snad nikdy nezapomenou). Dům to byl mého tehdejšího přítele, zdědil ho po babičce. Bylo to tam staré a zatuchlé, ale mělo to jistou romantiku. Každý jsme tam měli svůj pokoj a dělili se o výdaje, nakupovali do společné lednice (pokud jsme si v té lednici chtěli uchovat vlastní potraviny, musely být označeny štítkem se jménem vlastníka, takže to v naší lednici bylo samé "Lukáš, NEBRAT!" a "Robert, HNÁTY PRYČ!!!"), ale bylo nám dobře.
Zpočátku jsme válčili, ale pak se z nás stali nejlepší kamarádi.
Nikdy jsme nebyli schopní se dohodnout, kdo bude vynášet odpadky, kdo bude kdy uklízet atd atd, takže jsme zavedli jednoduché pravidlo - stříhání. "Raz, dva, tři!" Nadchlo mě to tolik, že když se s manželem nemůžeme dohodnout, stříháme si taky, docela jsem se tehdy divila, že na to přistoupili, protože nápad to byl můj.

Tehdá, v té době již docela dávné, jsem se rozhdola tento den ignorovat. Chlapi mi však přichystali překvápko. Asi když viděli ten můj výraz, můj pohled na tento den a když slyšeli mé plány na tento den, darovali mi poukaz na SPONTÁNNÍ ZÁŽITEK, další poukaz na HRANÍ SVLÍKACÍ FLAŠKY, a poslední na LIBOVOLNÉ MENU OD MISTRŮ PROFESIONÁLŮ.
Ještě je mám schované. Ten den byl opravdu nezapomenutelný. Pod tím prvním se skrývalo to, že jsme každý napsali nějakou větu na papírek. Mohla být sprostá, mohla obsahovat legendární hlášky i jména politiků. Pak jsme si každý jeden papírek vylosovali a tu větu nahlas (opravdu nahlas) zařvali ze střechy toho domu. (efekt: sousedé vylézali a ptali se, kdo tady tak řve, jenže my jsme stáli na střeše, čili nás neviděli)
Druhý bod netřeba komentovat, naštěstí nás to tehdy přestalo bavit, protože to pořád padalo na jednoho spolubydlícího, který se z toho vždycky nějak vytáhl, například si svlíkl prstýnek, hodinky, řetízek, ponožku,... a pak už to vůůůbec nebylo zajímavé. Bod třetí byl nejlepší. Měla jsem rozhodnout, co budou chlapi vařit. Vybrala jsem jim tehdy samé šílené věci z kuchařky, takové to typu "Hovězí plátek s pomerančovým sirupem a skořicí na víně s rýží na vídeňský způsob" , z čehož polovina věcí nebyla k sehnání a druhou polovinu jsme si finančně nemohli dovolit, tak to kluci všemožně nahrazovali, hrozně jsme se u toho nasmáli, tak moc, že si to pamatuju i dnes.

No a včera jsem hodlala ten den opět ignorovat. Teda ne úplně, jasně, že bych si s mužem přiťukla atd, ale chtěla jsem být hezky v klidu doma. Jenže, jako již tradičně, přišli J a M, jako již tradičně přišli bez pozvání. M měla na sobě cosi šíleného, byla namalovaná jako lehká holka a měla natočené vlasy. Když jsem se jí zeptala, proč se tak vyparádila, tak řekla, že má na dnešek velké plány a že spoléhá, že k nám někdo dojde a tím někým myslela hezkého muže. Tak jsem jí vysvětlila situaci.
Jenže pak se stal zázrak a zazvonili... ti chlapci, co jsem o nich psala výše. Neviděli jsme se dlouho, vlastně od doby, co jsem se rozešla s tím jedním a přestěhovala se za osudovým mužem, se kterým hodlám dlít do smrti.
Chlapy jsem pozvala dál, což bylo něco pro M, začala se před nima natřásat.
Každopádmě mi včera udělali obrovskou radost, docela jsem i litovala, že jsem tam od nich tehdy vypadla a šla bydlet tam, kde bydlím teď.
Chlapi obdivovali náš dům (moc teda nechápu co) a nejvíc rozruchu vzbudila naše svatební fotka na zdi. Je to fotka, kterou vyfotil manželův kamarád, fotograf, v den naší svatby. Jsem na ní já, mám na sobě džíny (v těch jsem se nevdávala), a ruce spoutané pouty mám dané přímo před prsama, abych je měla zakrytý. Za mnou stojí můj muž a má v ruce ceduli "NA DOŽIVOTÍ" a oba máme výrazy, jako bychom byli odsouzení. Né že bych nějak ulítávala na aktech, ale tohle byl takový spontánní nápad, který nás napadl, když jsme s mužem jeli vyzvednout toho fotografa a měla to být spíš taková sranda, takové memento. Fotograf nám tu fotku později daroval zarámovanou pomalu v životní velikosti (tak velkou ne, ale velká je dost) a my si ji vystavili v obýváku. Od té doby strhává pozornost všech lidí, co k nám kdy přijdou. Měla to být spíš taková recese, říkali jsme si, že tu fotku sundáme, ale když jsme včera viděli reakci kluků, tak nás to ještě víc ujistilo, že tu fotku tam musíme nechat. Zatím se jí všichni smáli, pouze manželova matka ji odsudila slovy "myslela jsem, že jste dva dospělí lidé, ale vidím, že jste pouze dva zastydlí puberťáci. U tebe se to dalo čekat, tobě je pětadvacet, ale tobě, synu, tobě bude čtyřicet!" , čemuž jsem se zase šíleně smála já (a muž teda taky).

Pak už se to chýlilo k půlnoci, víno teklo proudem, pak už chlapi museli jít, museli se vrátit k těm svým ženštinám (pouze k ženštinám, rodinu z nich mám pouze já) a mně bylo zase smutno.

Tak jsem si tu zavzpomínala na včerejšek i na časy dávné a mohu tedy odejít.
Bylo to tehdá krásné!
 


Kvá, kvá, kvá...

3. listopadu 2011 v 20:14
Sedím v obývacím pokoji, na naší velké černé sedačce (ta černá byl dobrý tah, aspoň na ní nejsou vidět fleky způsobené tvořivostí našich dětí), na stehnech mám laptop a píšu tady nějaký kraviny, například tento článek.

Zítra to bude náročné, do našeho podniku dojede delegace Francouzů a já tedy budu muset kecat ve francouzštině. No, nevím, nevím... Ten jazyk jsem dělala 4 roky na gymplu, nějakým zázrakem jsem z něj i odmaturovala, ale že bych dokázala breptat nějakou dobu na nějaké úrovni na nějaké téma... ???

Takže zpátky k černé sedačce. Stala se, během doby mé blogové absence, taková zajímavá věc. No, zajímavá...ošemetná, nepříjemná, divná, trapná, ...Vlastně nevím, jak to nazvat. Prostě jsem byla pozvána do školy (tentokrát ne v roli žáka, ale v roli zákonného zástupce) a tam musela vyslechnout nějaké kecy. Nejdříve mi dcera mého muže, která je teda nyní v jeho péči, dala takový malinký dopis. Bylo na něm moje jméno, tak jsem to rychle otevřela a četla. Bylo tam cosi jako "dojděte zejtra do školy, budu tady na vás čekat, dojděte nejlíp v půl třetí. Potvrďte."
Tak jsem se zeptala dítěte, s čím asi tak bych mohla počítat (co může být tak vážného, že mi to posílá učitelka 6-letého dítěte???!) a dostalo se mi odpovědi, že jako asi tak to, že v hodině dost kecá a paní učitelka ji často napomíná. Tak jsem jí řekla, aby nekecala. A šla jsem další den v půl třetí do školy. Dojdu tam, najdu příslušnou třídu a učitelku a poslouchám asi půlhodinový monolog o hyperaktivním dítěti, které mimochodem ani není moje, takže bych tam teda asi jako ani neměla být já, ale její matka nebo otec. Poslouchám ty kecy o nesoustředěnosti dítěte, kecání v hodině, kývu hlavou a... ta ženská mi dá něco do ruky. Tak se podívám, co že to je. Je to papír, jakási žádanka o vyšetření u nějakého psychologa (nebo u koho) a ona k tomu mele cosi ve smyslu, že to té malé žačce doporučuje. A já na to cosi jako, zda je to nutné, a ona zase že né, že je to jen doporučení, abych věděla, na čem jsem. Tak jsem jí řekla, že to, že s dětma je to těžký, vím i bez nějakýho paíru z poradny a že by to pro to dítě bylo ponižující a kdesi cosi, prostě všechny argumenty, co mě zrovna napadly, hlavně aby nebylo nutné tam jít.
Doma jsem tu žádanku hodila do koše a ani ji neroztrhala a nějakou nešťastnou náhodou ji objevil muž, tak se mě zeptal, proč to je v koši a kde jsem k tomu došla atd... Tak jsem se rozkecala na to téma "Já, děti a psycholog" (tzn. "Proč, sakra, tahat malý dítě na nějakou kliniku? Akorát jí tam dojdou na nějakou dislexii a ona z toho bude celej školní život těžit, bude dostávat lehčí testy a za to ji budou všichni nenávidět! Bude to outsider!").
Muž nakonec řekl, že to teda zatím necháme být a pak, pokud se to bude zhoršovat, tak to nějak vyřešíme. Jsem ráda, že to tak bere a že se neřídí amrickým stylem "každý máme svého cvokaře".

Takže tak.

To jsem považovala za nutné tady zaznamenat. Zaznamenala jsem, takže můžu jít.


Večernice

Šéfové

30. října 2011 v 22:26
Dlouho jsem tu nebyla, však už se mi také po blogu stýskalo.

Dnes tu hodlám rozpatlávat šéfy. Zvláštní skupina lidí, kteří buď jsou, a nebo se pouze považují za nadřazené. Za svůj dosavadní život (když nepočítám učitelky v MŠ, ZŠ, SŠ a později děkana fakulty) měla šéfy 3. Né snad, že bych během dvou let usilovného pracování až tak často měnila místo (to fakt ne), ale prostě proto, že šéfovat mně asi nikdo dlouho nevydrží (tím to asi taky nebude, ale nevím, proč by se tu teda šéfové měnili jako na štafetě). Nejdříve mi šéfoval starý muž, odporný, který šel pak do důchodu. Toho už ani moc nepamatuju, spíš toho dalšího, toho, o kterém jsem tu i psala, Jendu.

Jendu, kterej tuhle práci vůbec nechtěl dělat, ale nedostal se na vytouženou vejšku. Jenda byl fajn, dokonce jsme si tykali a všechno bylo bezva, až do chvíle, než se Jenda vydal za lepším a mě definitivně opustil (a nejen mě, ale i celé naše pracoviště). Nutno dodat, že jsme se s ním pořádně rozloučili (z rozlučky jsem se vrátila až ráno a můj muž na to reagoval dosti trapným výslechem typu "Nějak se vám to protáhlo, ne? Říkalas, že budeš před půlnocí doma... Kdo tě zavezl domů, kdyžs pila?" atd) a dokonce mu i vypravili funus, tzn. nechali mu vytisknout fotku v životní velikosti a logem NIKDY NEZAPOMENEME a vyvěsili ji na chodbě podniku.

No a konečně ten (ta) třetí. Šéfka. Ačkoliv jsem se do konkurzu taky hlásila, vyšla jsem z něj jako "zastupkyně ředitele/ky. Místo mě tam raději dosadili cizí ženskou, která naš podnik vůbec nezná.
Zajímalo by mě, jak to dopadne.

Více infromací příště.

Večernice

Tomu se říká dospělost?

3. srpna 2011 v 19:07
Hm. Takže uběhlo několik týdnů od data mého posledního článku a plno věcí se změnilo.
Například to, že se naše rodina rozrostla... ...To je blábol, rozrostlá už byla... Prostě, že muž vyhádal (ano, lepší název asi nenajdu) dceru z předchozího vztahu do své péče. No, upřímně teda nevím, co si od toho slibuje, myslím, že její maminka si nějak poradí a dítě dostane zpátky k sobě - ostatně vynalézavá je na to dost. Dítko má nyní v našem domečku malý pokojík, nastoupí do školy (jde do první tř.) v naší čtvrti a taky s ní asi budu psávat úkoly, protože muž na to asi nebude mít trpělivost. Zajímavá budoucnost.
Taky jsem se seznámila se šéfem mého muže. Celkem pěknej chlap, čtyřicátník, má vilu v Itálii a taky má kabriolet. Taky ženu má a děti, byt v centru města v naší malé zemi a taky má hromadu peněz. Taky nám uvařil vynikající (ironicky řečeno) kávu a když uviděl náš výraz, tak pochopil, že asi udělal v něčem chybu (popletl si tlačítka na kávovaru). Začal se omlouvat a taky se docela červenal, no chudák byl úplně v rozpacích...
Jo a taky jsem viděla docela zajímavé video
No, doba nynější je probraná... Teď se chystám se tady maximálně ztrapnit. V dobách mých gympláckých, dobách opěvovaných a pro nutnost učit se i nenáviděných, jsme měli takové...ehm... divné záliby. Já a moje spolužačka jsme psaly takový... jak to nazvat... "občasník" o našich profesorech. Figuroval tam náš profesor, děsně smardlavý (ano, zapáchal) a jedna profesorka, která ho sváděla (neúspěšně, byla o čtvrt století starší).

A abych ty hrozné kecy nějak oživila, tak tady zveřejním ukázky z našeho "booku" (ano, tak se ta kniha nazývala).


To je odkaz na obrázek z booku. Kdo ho maloval vám asi všem dojde... (no, kreslení mi nikdy nešlo, no)...nutno podotknout, že se jendá o karikaturu. Profesorka Sloupová svádí svého o 25 let mladšího kolegu. Ten se však nechává vábit od svých studentek, které ho využívají, aby si zlepšily prospěch. Na obrázku profesor Pavel přistižen Sloupovou při souloži se studentkou. (detail: i když má Sloupová chlupaté nohy, jedná se o ženu)

Úryvek: "Vzrušeně ho líbala. Laskal její ňadra a ona ho hladila po jeho plavých vlasech. Na hlavě nahmatala větší bradavici*. "To je sexýýýýýýýýýýýý...." vzrušeně řekla a oddávala se souloži s ním. Snažila se nevnímat zápach, který z něho šel. "Já vím, proto si ji nikdy nenechám odstranit, ani kdyby byla zhoubná... patří ke mně a mám ji rád." Když to říkal, všimla si, že mu mezi zuby raší listy špenátu. Aby taky ne, když neměl přístup k zubnímu kartáčku! Už půl roku přespával ve sborovně a zubní kartáček zůstal u jeho rodičů. Byl tak hrdý, že si pro něho nedošel, a i když si ho moc chtěl koupit, plat čerstvě vystudovaného pedagoga mu to neumožnil..."

* Málem bych zapomněla se o ní zmínit! On měl skutečně na hlavě obrovskou bradavici. Získal díky ní přezdívky typu "bradavička", "nádor" a taky Brenda. Proč Brenda? Protože tu bradavici nešlo si neoblíbit. Byla tak zřetelná, že i leckterý politik by mu ji mohl závidět! né, vážně: prostě nás nebavilo psávat bradavička (je to dlouhé) a tak se psalo "brenda".

Takových obrázků je tady plno, kdybych enbyla líná, možná bych ej tu i mohla zveřejnit.



Pokračování příště




Večerní Hvězda, jež nikdy nezhasíná....

Produkuj nebo zhyň!

10. července 2011 v 21:39 | Večernice
Tak přesně tohle je napsaný na jednom domě v centru města, ve kterém žiju ve své postatě celý život. Možná se to brzy změní. Teda myslím moje bydlení, ne ten nápis.
Byl to jeden den, kdy jsem se procházela po tomhle městě s kočárkem. Nebyl můj, ani jeho obsah nebyl můj. Patřil mé sestře a ona mi ho (kočárek i jeho obsah) přeochotně svěřila na celý den. Byl to den víkendový, kdy jsem byla doma, nepracovala jsem (fyzikálně teda člověk pracuje pořád, i když jen chodí po parku s kočárkem, ale já tím myslím, že jsem nešla do práce) a můj kočárkový obsah (dítě) si odpočívalo u tchýně.
Chodila jsem po městě a měla relativně dobrej pocit z toho, že můžu ségře pomoct aspoň takhle, když už ne nějak jinak.
Nabrala si toho teď nějak moc, ale asi nemá cenu jí říkat, že dělá pitomost, protože je tvrdohlavá (asi po mně, asi to odkoukala). Já prostě nechápu, že si ve svých třicátnických letech (třicátnická léta má i její muž) vezmou půjčku a zadluží se až do svých osmasedmdesáti, pořídí si tři děti, dům, psa, králíka/y (hodlá je množit a zabíjet, asi aby za ně ušetřila a mohla splácet tu půjčku-teda to je moje teorie, ve skutečnosti netuším, proč je hodlá množit, ale asi chce využít toho, že mají obrovský dům se zahradou, nebo je taky možný, že chce jen prubnout svýho manžílka, jestli jí tu králíkárnu dokáže postavit, taky možnost) a ještě taky novou televizi (i když teda tvrdí, že jí stačí, když se s mužem dívají večer do pole, prý je to romantika. Co je na tom pravdy, nemám ponětí, protože pole u domu nemám, ale zase máme u domu les a mužík má u své cizokrajné garsonky moře. Tak nevím, co je lepší.)
No, tak mě prostě napadlo, že se sestra tím heslem řídí. Shodli jsme se na tom celá rodina.
Tak nevím, jestli jí mám závidět, jestli mi má být vzorem, nebo jestli mi tím ukazuje, jakou volovinu nemám dělat já.
No, tak abych taky odbočila od věčného téma My sister and I, tak budu pokračovat z jiného soudku: GRILOVÁNÍ S J A M. Ne, grilování s Jamem, ani s Marmeládou, ale s J a M.
No, takže, jak to začalo: Já, debil, jsem nakoupila (né, teda muž nakoupil, teda já ho dala do košíku a on ho zaplatil) maso. Maso bylo doma naloženo do mnou zhotovené marinády. Nakládalo se.
Pak Drahá Polovička zavolala J a M, zda grilování platí. To děláme už několik let a to od doby, kdy na to oni zapomněli, my na ně do devíti čekali, pak jim zavolali, kde jsou, že jsme je čekali v šest a že už je devět, a J řekl, že jo, že s tím ZÍTRA počítají.
M potvrdila účast a také mi vzkázala, že má pro mě překvapení. Málem jsem se zhroutila. Jejich překvapení bývají katastrofální. Ale necukla jsem a řekla, že se těším (lež jako vrata).
Pak k nám teda naklusali (ve smluvenou hodinu!!! bez zpoždění!) a posadili se u nás na zahradě.
"Už jsi jí dal to překvapení, J?" zeptala se M svého muže.
"Jaké překvapení, drahá?" (říkají si drahý, drahá)
"No jaké asi, lásko." připomene M a J se praští do čela.
"Ano, já Kristýnce ten karton kuřat donesu." řekne J a letí do auta. Já mám chuť praštit s těma talířema, co jsou tam nachystaný a utéct někam hodně daleko. Proč nám nosí maso?! To jsme takový socky, že nám musí nosit maso?
"J, ty jsi ale tele! Já nemyslela ten karton, ale TO překvapení!" připomene M.
"Ježíšmarjá, já bych zapomněl, promiň, už tam letím!" omlouvá se J a letí před dům.
Co bylo to překvapení? To, že k nám vzali své dva přátele, Jistou Hanu a Alberta. A tím pádem vzali ještě karton naložených kuřat, kuřecích prsíček a stehýnek, aby toho masa bylo dost pro nás všechny.
Otázka do diskuse: Proč k nám brali své známé? Protože jim řekli, jak jsme skvělí, báječní a dokonalí hostitelé a že jsme jejich NEJLEPŠÍ přátelé, které tady v Česku mají.
Hana a Albert jsou lidé naprosto odlišní od J a M. Nehádají se. J a M se pohádali jen kvůli jedné věci a nebylo to ani tolik hádání, jako spíš výčitky. Prostě: M furt něco kladla svému muži na talíř (salát, který přinesla z domu a nikomu nechutnal a jí připadalo trapné, že můj salát je snězený, zatímco jejího se nikdo nedotkl) a J, kterému to taky nechutnalo, jí řekl, že si když tak přidá SÁM. M řekla, cosi ve smyslu, že od toho má ji. J řekl, aby mu neorganizovala život a s(ta)rala se o svůj talíř a zeptala se, jak dělám salát já, že by ho někdy mohla udělat tak, jak ho dělám já. No a M se naštvala. Pronesla cosi o tom, že nikdo učený z nebe nespadl. No a J na to měl dovětek: "Tys ale spadla, co? A pěkně z výšky a rovnou na hlavu, že?" no a tak se spolu nebavili.
M nám tam ten svůj úžasný salát nechala, já ho po třech dnech, co ležel u nás v lednici, vyhodila (nesnáším vyhazování jídla, přijde mi to jako móres dnešní doby, nicméně jsem se nechtěla otrávit a ani pes to nežral) do popelnice. Jsem debil, řekla jsem si. Popeláři přijedou až za čtyři dny, to do té doby začne naše popelnice plesnivět. A taky načichne. Bezva. Po odchodu těch čtyř jsem zapřísáhla Nejdražší polovičku, že už je NIKDY dobrovolně (!) NEPOZVE. A pokud se pozvou sami, tak se vymluvíme.

Snad to vyjde.

Jak ten chlap se na mě dívá (nebo je to ženská?)

28. května 2011 v 22:18 | Večernice
Tak se nám opět překulil měsíc a já se opět hlásím v podobě psaní článku, který bude opět o ničem.
No, titulek nic moc, pokusím se obhájit, proč právě tento název. O tomto krásném songu, šlágru, hitu, či jak to nazvat se mi nedávno zmínil můj oblíbenec, který píše skvělé články. No a tak proto ten název, protože momentálně na vymýšlení názvu nemám zrovna pomyšlení. No a proč je tam ta závorka? Ano, Večernice, už i TEBE se to týká! I TEBE, která jsi se smála své pětasedmdesátileté tetě z xxxxxx. kolene, že nepozná chlapa od ženské (to už je dávno, byla jsem tehdy se svojí starou tetičkou nakupovat - v jednotě - a došlo tam individuum, já pochopitelně věděla, že je to kluk s dlouhými vlasy, ale tetička si myslela, že je to holka a prostě došlo k ohromnému trapasu). No, zjišťuju, že s tím už asi taky budu mít problémy. Tedy ne zrovna já (naštěstí), ale moje drahá polovička ano.
Šli jsme po městě a jednu budovu tam opravovali zedníci. No a drahá polovička byla tak aktivní, že ukázala na jednoho zedníka v domnění, že jde o zednici a řekla tomu děťátku, co tam bylo s náma: "No, vidíš! Když se nebudeš učit, tak dopadneš jako tady ta paní, taky budeš tahat pytle s cementem, tak se koukej pořádně učit, aby z tebe něco bylo!" no a tohle děťátko to trošku hodně natřelo, protože odpovědělo svému otci (mé drahé polovičce) tohle: "Tati, ale to není paní, to je pán, to ze mě taky bude pán, když se nebudu učit?" a on to ten zedník trošku hodně uslyšel a trošku hodně debilně se na nás podíval. Já měla záchvat smíchu. Nikdo jiný ne.
Další věcí je taky již kdysi zmíněný tandemový seskok, což měl být dar od mé drahé polovičky pro jeho matku ke dni matek. No, mělo to fakt úspěch. Pohádal se každej s každým. Teda jen my dva ne. Nejdříve teda přišel ten můj chalán domů a v ruce držel poukaz na tandemový seskok padákem. Pro jeho matku. Já zajásala, že to není pro mě (i když by mě to docela lákalo) a řekla, že to jeho matka jistě ocení. Hahahaha! Poslala ho někam! Teda ne někam ale konkrétně do prdele. A to jsme ji vždy považovali za sucharku, ale ne! No, pak se teda stihla (ona) ještě pohádat s manželem (tím svým) a taky kvůli tomu tandemu. Prý ji chceme zabít a prý jsme se na ni domluvili. Reakce mé drahé polovičky byla, že "to jsme se o sobě zase něco dozvěděli!" a práskl dveřmi.
No, nicméně to snad dopadne dobře a nebude muset skákat my dva.
Žhavá novinka: s J a M budeme grilovat. Děsně se těším. (ironie!)
Jo a taky teď bude to stejné dítě, o kterém jsem psala na začátku, chodit na lekce íjiny (italštiny), protože moje drahá polovička (kdo taky jiný, že?) rozhodl, že ten jazyk je nesmírně důležitý a že on nemá nervy na to, aby někoho něco učil, natož pak malé dítě.
Jinak teda taky došlo na takovej neformální rozhovor s mým šéfem, sešli jsme se mimo tu depresivní budovu, kde oba pracujeme - sraz v parčíku před tou budovou, a vypadlo z něj, že jako mladej jezdil motocross. Prej byl snad i dobrej a prej snad i hodně dobrej, ale musel toho nechat. Bavili jsme se o všem možným, o psech, o dějinách, o tom, že každý ráno si kupuje rohlíky a taky o tom, že na něj ta práce tady zbyla, že ji vůbec nechtěl dělat. Jenže to pokazil tím, že se nedostal na vejšku, na kterou chtěl. Má docela zajímavej osud. Dokonce jsme si bláznivě psali jako dva puberťáci až do noci po mejlu (ano, v době skypu a ícékvé jsme si psali po mejlu). Ale žádnou nevěru v plánu nemám, protože tady ty báby z ulice by to hnedka roznesly po celým našem širým městě, snad i Světě.


Až se v mém životě něco převratně změní (k lepšímu), tak se zase ozvu


Večernice

Kocour se schoulil na tvůj klín

6. května 2011 v 23:43 | Večernice
Porušuju slovo a píšu článek. Ital (jestli se mu tak dá říkat) je v hospodě, mají sraz. Já jsem krásně osamocená a poslouchám tu Kocoura od Hapky.
Nejdříve ale musím zdokumentovat Velikonoční pondělí. Tento den jsem si řekla (asi tisíckrát), jak jsem blbá, když žijeme na kraji (na kraji!) toho velkoměsta zvaného Brno. Zde jsou totiž tradice neúprosné a všechny děti, mladíci, chaláni, hoši, hošíci, chlapci, dědové, strýcové (prostě všichni mužského pohlaví) se k nám vetřou, nechutně vás zmlátí a ještě žebrají.
Žebrají hned v sedm ráno. Pak přišla ségra s rodinkou. Na ně jsem se těšila. Aspoň někdo. Ségra toho má moc, chudák. Chodí na přednášky, stěhuje se a ve volném čase kojí a přebaluje (nebo obráceně?). Takže mi malého přeochotně svěřila a s ním i lahvičku s dětskou stravičkou, brandák a ještě cosi. A! Někdo zvoní. Jdu i s malým otevřít. Kdo to asi je? Ano, správně. Teta a strejda. Teta M a strejda J. J je hodný, hned ve dveřích mi svým proutkem sjede po zadku až ke stehnům a dodá, že dámu má muž jen hladit. To je aspoň přístup. Ani nechce vajíčko. Z něj by si ti venkovští chaláni měli vzít příklad. Usednu teda s malým a krmím ho tím sajrajtem z lahvičky. Ani se mu nedivím, že to nechce. Za chvilku jsme od toho oba dva a ségra na to nebohé malé děťátko řve. Výsledkem této akce je reakce a to taková, že dítě začne řvát. Já dodám, že "se to přece vypere." .
Ale to už na tohle dítě šišlá M. Jenže Budulínek začne řvát ještě víc, čili J seřve M: "proboha, nech, když už ne mě, tak aspoň to dítě, v klidu najíst! Musíš furt mlet pantem?!" a M odpoví, že prostě už toho má dost a kdesi cosi, a svůj dvacetiminutový monolog zakončí "Tak my snad půjdeme. Nezlobte se na nás, děti, já už se v něm nevyznám..." a začne se litovat. Já začnu lhát, že ne, aby nechodili, že jsme se na ně těšili. M řekně, že stejně ještě musí jet nakupovat. Všichni (chceme vypadat jako vzorní hostitelé) začneme tvrdit, že všechny obchody mají dnes zavřeno. J řekne své ženě, že tak vidí, že kdyby si furt nevymejšlela, a... a už jsou v sobě, háají se, pochodují po místnosti, hážou rukama, ségra s tím nemá moc zkušenosti, takže těžce zadržuje smích, kdežto my jsme již vycvičení.
Hádka vyvrcholila odpoledne, kdy odešli a ještě před domem se hádali, kdo bude řídit, protože oba pili.

U nás doma se nic převratného neděje, akorát se teď v posteli mačkáme, protože jsme si zvykli spát odděleně (aspoň mám důkaz, že ho nezahřívá nějaká Italka, a pokud jo, tak je tenounká).

Zbytek z našeho života popíšu jindy. Také mě napadá, že bude DEN MATEK (nevím, jak se to píše). Tak těm svým maminkám něco hezkého kupte, hlavně ne tandemový seskok-to moc velkou radost neudělá. Ital mi to nevěřil, koupil, a lituje toho. Nakonec snad bude muset skočit on (nebo já s ním?!?).

Večernice

Allez venez!

31. března 2011 v 20:24
Zdravím pozůstalé!

Takže jsem tu dlouho nebyla. Za tu dobu se stala spousta věcí.
Jako např.: (Co to bylo za den?... Aha, asi čtvrtek minulý týden) Takže ve čtvrtek jsem se dozvěděla, že do tý naší úžasný soutěže, o jejíž úžasnosti se dá pochybovat, se musí udělat projekt. Se musí. Já teda věděla, že se musí udělat, ale jaksi mi bylo řečeno, že do pátku 1. dubna a jaksi se o týden posunula uzávěrka. Super. Tak jsem celou noc (spala jsem jen chvíli) psala o věcech, které mě absolutně nezajímají, ale musím předstírat, že mě zajímají, jinak bych to nevyhrála. Taky že to nevyhraju, proč asi? Protože nás tam jde padesát.

Takže jsem v pátek dolítla na poslední chvíli odevzdat ten projekt. Trapně mi bylo jen jednou za tu cjvíli, co jsem tam s tím byla (to je podezřelé!). Bylo to ve chvíli, kdy se ten člověk podíval na prezentaci, která k tomu byla jako příloha a protože se tam vždycky uloží datum poslední změny a v mém případě tam byla ranní hodina tohoto dne, tak se na mě podíval trochu... asi takhle: udiveně, vyjeveně, jako učitel na žačku, která opsala úkol, jako... domyslete se jak.

Dál se o tom nechci rozepisovat, nechci si tu práci tahat domů... Další věc: děsím se toho, co jsem se dozvěděla v sobotu. J a M (ti s webkamerou) se k nám pozvali na velikonoční pondělí. To bude řachanda.
Určitě se zase pohádají. Hádají se všude a je jim jedno, že je u toho někdo vidí (někdo = celé město).
Bedřich jim chtěl říct (v rychlosti si vymyslel), že budeme na horách, ale pak mu došlo, že koncem dubna... no, že to není moc pravděpodobné. A navíc by určitě chtěli jet s námi. Přemýšlela jsem, co vymyslet, aby k nám nepřišli, ale nemám fantazii, takže se můžete těšit na další hádku J a M (tak na 99%). Hádají se všude. Třeba i na sjezdovce. Prostě se uprostřed svahu hádají. Když u nás byli v prosinci (myslí si, že jsme jejich nejlepší přátelé, takže za námi z Německa neustále jezdí), měli polámené auto. J ho zavezl do servisu a zajistil jim lístky na autobus do Dojčlandu. Řekl nám tohle: "Pojedeme tam se Student agency." (student agency). M ho seřvala, aby nepaskřivil angličtinu, ten krásný jazyk, a vysvětlila mu, že se to čte Sťjůdnt edžensi. J řekl, že je to docela i jedno, že je podstatné, že mají lístky. M tvrdila, že ne. Že bychom si třeba mohli myslet, že jedou s jinou společností a mohla by vzniknout řada nedorozumění. Kvůli této věci (dvě slova) se hádali celý večer.

Záležitost z dávna, nevím, co to bylo za den, ale byl to víkend v tomhle měsíci:

Gita je mladá (co to píšu za voloviny? je starší než já!) učitelka. Je to sestřenice Bedřicha. Je z Plzně. Bedřich tam u nich nějakej čas pobýval, páč si našel střední s intrem a chtěl prostě děéééésně do Plzně a tak bydlel u nich. S Gitou vyrostl a zůstali kamarády do dneška. Gita s ním žila i v Itálii, kam ji vytáhl. No, ale to není podstata věci. Gita je učitelka italštiny a když chtěla dříve Bedřichovi udělat radost, tak ho nechala, aby opravoval písemky. No a nyní se po letech rozhodla mu zase prokázat tu čest a přinesla mu stoh italských diktátů. Řekla, že si zajde do města na nákupy a aby tam Bedřich JEN podtrhal chyby, a ona že si to pak oznámkuje. Bedřich měl děsnou radost, že může jen tak čmárat tužkou po papíře (ani nevím, jestli ta radost byla opravdová, nebo ne. Zeptal se totiž, zda už na to není moc starej). A tak jedno odpoledne o víkendu šťastně čmáral a breptal si u toho: "Nováku, ty blbče, máš tam už třikrát stejnou chybu! fakt to neumíš! nauč se to!...Ježíšmarjá, ty děcka pro to nemají žádnej cit...jak todle někdo může napsat?!?"
Pak přišla Gita, v každé ruce tak dvacet igelitek plných nového oblečení (za tohle ji Bedřich vždycky hrozně nesnášel, pořád mu kupovala, a furt kupuje kravaty) a každému věnovala jednu igelitku. Za obsah jsme poděkovali a Gita mávla rukou a řekla, že to bylo ve výprodeji a že jim to tam přece nemohla nechat. ( Upřesnění: Gita nezná naše velikosti, myslí si, že já a ona máme stejnou velikost, takže mi vždycky něco koupí, jenže rozdíl mezi mnou a ní je ten, že já na hrudi nenosím slušivé čtyřky jako ona! Takže většinu triček, které mi tak velkoryse věnovala, bych kolem sebe obmotala pětkrát! Nevadí, stejně děkuji).
Gita si prolistovala ty písemky a zeptala se (spíš zařvala): "Je tam vůbec nějaká jednička?!" a Bedřich řekl, že přece nebude dávat jedničky, když je tam chyba. "Vždyť jsem tě prosila, abys to jen začáral a že si to oznámkuju, ježíšmarjá, co jim teď řeknu!" řvala a v ruce držela ty opravený písemky, chodila po obýváku a držela se za hlavu. "No, prostě jim řekneš, aby se koukali učit, no..." řekl Bedřich. "A co je jako tohle? Heh! Co to je??? To ti nepsala propiska, nebo co?!" ptala se Gita, když si na každé písemce všimla takovýho škrtance. "To je můj učitelskej podpis." dodal Bedřich.
"Aha, tvůj učitelskej podpis? dovol, abych se zasmála! Kolik lidí jsi kdy něco naučil, že si říkáš učitel?" rozeřvala se Gita. "Mě jsi nenaučil ani řídit auto, musela jsem si zaplatit autoškolu!" připomněla mu x let starou skutečnost. "No to mi ani nepřipomínej! Tam jsi poznala toho vožralu... Prosím tě, vůbec mi o autoškole nemluv. Kdybych tehdy nezasáhl, tak bys s ním klidně byla do teď! Určitě by tě naučil taky chlastat! Vždyť ten řidičák dělal aspoň třikrát!" vzpomínal na starý zážitky. "No, taky jsem kvůli tobě byla vždycky všude za blbce! Myslel sis, že když jsi starší, že jsi můj táta, nebo co?! Si vzpomeň, vždycky jsme se potkali ve dveřích na dýze. Já šla dom a tys přicházel." vyčítala Gita "A když mi nedejbůh někdo sáhl v osmnácti na zadek, tak ses mohl zbláznit, co? Tys na mě žárlil! Je mi to jasný!"
"Na co bych asi žárlil? To jsem mohl rovnou žárlit na ruměnici pospolnou!" neváhal ji urazit Bedřich. Oni si vždycky tak zanadávají... "Tsss! Radši mi řekni, co s těma písemkama! Není tam ani jedna jednička! Tady... dvě dvojky, pár trojek a zbytek čtyrky a baně! Ne... já už vím, co. Ty tam půjdeš se mnou a řekneme, že jsi to opravil ty a omluvíš se jim a já jim ten diktát dám znova, jo?" navrhovala.
"Ty a víš co!? Řekneme jim, že jsem ten... no praktikant! Že studuju a jako, že se to potřebuju naučit opravovat..." navrhoval další nereálnou věc. "Aha, takže ty... právník... ty ses jako rozhodl, že si ve svym věku uděláš k doktorátu ještě pajdák! No jasný, to nám určitě sežerou..." uvažovala Gita.
Pak vymýšleli všechno možné. Asi stokrát jsem byla povolána jako rozhodčí. "Fakt Gita říkala, že tam mám jen začárat chyby?" ... Tohle fakt nesnáším. Gita to říkala, ale zase nehodlám mít tichou domácnost kvůli kravině, ale zase, kdybych byla žačka a dostala takový známky, jaký tam ten náš učitel-amatér napsal, tak... Nakonec se Gita rozhodla, že je ochotná mu odpustit, vzít tu chybu na sebe a ztrapnit se tak před dětmi, ale pouze pod podmínkou, že jí Bedřich zahraje You were always on my mind, bude ji vozit do školy svým autem ("Pochopitelně služebním, v té tvé oktávce bych vypadala jako socka!") a z Itálie jí doveze její oblíbenou čokoládu. Takže maléry pana Bedřicha zažehnány.
Pro nejlepšího Pisálka tu mám odpověď na jeho řečnickou otázku: Když si představíte tmavě hnědé vlasy (všichni tvrdí, že černé, ale vzhledem k tomu, že jsem jako mimino byla zrzka, tak je to prostě hnědá), tmavě hnědé až černé oči, nos, který mám 100% shodný se svojí sestrou (stačí si vyhledat ji a hned víte, jak vypadám já, jsme věrné kopie), červené rty, které červení neslíbatelná rtěnka jedné nejmenová firmy, odstín 034 Flirt, tváře, které vždy spolehlivě zrudnou, tak dostanete mě. Večernici.
Toť vše, musím jít. Budu přemýšlet nad nesmrtelností brouka a u toho se pokusím ještě udělat fůru věcí, který mě čekají.
Večernice se loučí...

Kam dál